Römerův proces

Za poslední týdny jsme si tu minulost připomenuli dvakrát: jednou díky seznamům StB a jednou v kině na Pupendu. Přestože nás od časů normalizace dělí jen dvacet, třicet let, jako by to už bylo z Marsu. Co vlastně ti udavači tenkrát udávali a čeho se vlastně ti udávaní tolik báli, musí nutně napadnout člověka, který tu éru nezažil osobně a objevuje ji jen z plátna biografu. Příběh Josefa Römera je odpovědí. Prozrazuje totiž, že monstrprocesy se špiony a zrádci nebyly jen specialitou temné stalinské éry. Ten Römerův, který nic netušícího mládence proměnil v oběť pro výstrahu ostatním, proběhl teprve nedávno. Právě v těchto dnech od něj uplynulo pětadvacet let.

Pojďte s námi – na chvilku

Josefu Römerovi bylo právě devatenáct let, když se rozhodl odejít z rodného Zlína. Psal se rok 1975 a v Praze se nabízela jediná možnost, jak se vyhnout obávané dvouleté vojně. Čerstvě vyučený chovatel koní nastoupil jako řidič k podniku, který stavěl jedno z pražských sídlišť. Kdo se upsal na podobnou práci, měl naději na výrazně kratší, jen pětiměsíční službu v armádě.

Römerův příchod do Prahy se podobal tisícům jiných. Nevábná ubytovna na periferii, proplouvání mezi nudnou prací, hospodou a kamarádkami na několik nocí. Nosil vlasy na ramena a džíny – už to tenkrát stačilo, aby byl člověk počítán do řad problémové, rebelantské mládeže. V rodném Zlíně hrál Josef na bubny v…