Špidla vyhazovač

Premiér v posledních dvou týdnech dělá dojem, jako by se snažil překročit vlastní stín. Úterní hlasování o důvěře i čtvrteční odvolání ministra průmyslu naznačuje, že Vladimír Špidla překonává svou nechuť k rázným rozhodnutím a otevřeným konfliktům. Daří se mu to ovšem tak z poloviny.

V riziku je hodnota

Když poslanci Špidlově vládě na její žádost znovu vyslovili důvěru, většina politických komentátorů se tvářila, jako by to byla předem stoprocentně jasná věc. Nebyla a koaliční politici se před hlasováním chovali nervózně jako psi před bouřkou. Stačilo, aby třeba komunisté přesvědčili či uplatili jediného poslance, koalice by se zřítila a nastal by chaos, jaký může vyhovovat jedině KSČM.

Kritici z opačného poslaneckého břehu namítali, že tak riskantní krok vláda podnikla z malicherných příčin: koalice a jmenovitě ČSSD si prý skrz parlament řeší své “vnitřní problémy”. Ani s tím nelze souhlasit. V prezidentských volbách dopadl Špidlův kabinet tak katastrofálně, že si kvůli domovu i světu potřeboval ověřit, zda má jeho další existence smysl. Pokud se “vnitřní problémy” vládní strany takto odrazily v rozhodování o věcech, které se týkají celé společnosti, pak se parlament jejich řešení dost dobře nemůže vyhnout – tak to prostě v demokraciích chodí. Úterní hlasování narušilo zvyklost tuzemské politiky, vyjádřitelnou slovy “když jednou máme křesla, tak se z nich nehneme”. Už v tom riziku je hodnota.…