Co vlastně fotografie vypovídají o světě a jak ho zpětně ovlivňují? Odpovědět na tyto zdánlivě nekomplikované otázky se pokoušela řada teoretiků, kunsthistoriků i aktivních fotografů. Možná nejzajímavěji se na ně kupodivu podařilo odpovědět těm, kteří se fotografií nezabývali nijak soustavně, jen ji zahrnuli do svého obecnějšího uvažování o kultuře, umění a společnosti. Dvě taková stěžejní díla o fotografii už zdejší čtenáři mohou znát z překladů: Světlou komoru (1980) francouzského sémiotika a spisovatele Rolanda Barthese a esej Za filozofii fotografie (1983) teoretika komunikace a filozofa českého původu Viléma Flussera; oba vyšly v roce 1994. Nedávno k nim přibyla práce, bez níž si přemýšlení o fotografii už nelze představit – svazek šesti esejů nazvaný O fotografii (1977) americké esejistky a spisovatelky Susan Sontagové.
Velká trojka
Ještě půl, ba celé století po patentování vynálezu měla fotografie co dělat, aby si vydobyla své místo na slunci vedle výtvarného umění. Během emancipačního zápasu se fotografové dopracovali k bezmála kanonizovaným představám o identitě svého média: fotografie podle nich dokáže věrně a nezkresleně otiskovat skutečnost a ve svých nejlepších výkonech je navíc esteticky srovnatelná s výtvarným uměním. Právě zmíněná trojice myslitelů však došla k tomu, že věc je poněkud složitější.
Roland Barthes (1915–1980) kombinací velmi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
