Saddám dostal ještě týden

Tony Blair to minulý týden trefil: diplomatické řešení války v Iráku je méně pravděpodobné než kdy dříve a vojenská akce naopak pravděpodobnější. Týden, který měl rozhodnout o schválení války v Radě bezpečnosti OSN, opět – po kolikáté už? – o ničem nerozhodl a vše se jen posunuje. Francie a Rusko nadále stojí za svým vetem proti takové válce a Amerika nadále stojí za vojenskou operací proti režimu Saddáma Husajna. Pokud prezident George W. Bush – po kolikáté už? – na poslední chvíli přistoupil na odklad světového rozhodnutí a přitom mají USA v Perském zálivu na dvě stě tisíc vojáků, prakticky se nabízejí jen dva scénáře: buď Američané rychle získají podporu Francie a Ruska (nebude hrozit jejich veto), nebo už natvrdo vezmou rozhodnutí do svých rukou.

Mediálně to zajímavé není. Koho z televizních diváků by zajímalo názorové přetahování v budově OSN? Ale mělo by. Půjde o největší válku od roku 1991.

V poušti nelze čekat věčně

Co svět světem stojí, platilo důležité pravidlo: chystám-li se do války, hlavní je ji vyhrát. Legitimizace se najde při troše dobré nebo zlé vůle vždy, rozhodující je vítězství. Přičemž nikdo si výhrou nemůže být zcela jist, stačí připomenout osud sebejistého Napoleona.

S Irákem jako by to bylo obráceně. Američané mají důvod jít do války se Saddámem, mají vojenskou převahu, mají přesně vypracované scénáře a jen jednu potíž …