Mimochodem

Nejvznešenějším z klasických literárních žánrů byla tragédie, jež podle předepsaných osnov vrcholila katastrofou. K ní od počátku směřoval veškerý děj, aniž by to hrdinové tušili. Publikum na rozdíl od hrdinů vědělo, že příběh nedopadne dobře, neboť by jinak nebyl uváděn jako tragédie, a s jistým potěšením sledovalo, jak protagonisté zaslepeně pokračují v započatých příbězích po drahách, kde osud už nalíčil své pasti. Hra temných předzvěstí je tak poutavá, že ji využívá i Hollywood, i když slibnou tragédii nakonec rád pokazí dobrým koncem.

Tragédie ovšem není jen literární žánr. Z televize se denně dozvídáme o skutečných katastrofách, které se zdají být spíš dílem nešťastné shody okolností než osudových sil. Kdo však dokáže narýsovat hranice mezi náhodou, osudem a řízením vyšší moci? Vždyť se někdy nedá rozpoznat ani hranice mezi hrůzou a uměleckou produkcí. Zástupy lidí, které letos uhořely na jedné americké diskotéce, obdivovaly před smrtí plameny na stropě sálu jako obzvlášť vydařený doprovodný efekt metalového koncertu. Současné tragédie inscenují čím dál častěji teroristé, kteří si vystačí už jen s katastrofou, při jejíž přípravě se žádnými komplikovanými přede-hrami nezdržují.

“Jedeme jako blázni, za chvíli budu doma,” volal mladý muž mamince mobilem z autobusu, který právě prorážel svodidla nad vysokým svahem. Jeho hlas přehlušil hřmot katastrofy, při níž spolu s dalšími osmnácti cestujícími zahynul. Každou vteřinu se éterem šíří podobná…