Muž, který začal kojit

Může se český výtvarník dostat až do zpráv na CNN a v New York Times? Odpověď zní: Ano. Neonové blikající srdce instalované loni v listopadu na Pražský hrad Jiřím Davidem přitáhlo pozornost světových médií a zdánlivě zbytečná věc, umístěná všem na očích, vyvolala sérii ostrých polemik v novinách i mezi lidmi. Nediskutovalo se přitom jen o srdci samotném, ale i Václavu Havlovi, podobě Pražského hradu, národních stereotypech. Tak vzrušenou debatu nad uměním v ulicích Česko nezažilo od roku 1991, kdy mladý sochař David Černý přebarvil na růžovo osvoboditelský tank číslo 23. Obě události symbolizují trend, jehož hlavním sdělením je, že se zdejší výtvarní umělci zabydleli na kulturní scéně jako vtipní a provokativní komentátoři společenského dění. Nebo ne?

Jděte a kokrhejte

Výtvarné umění posledních padesáti let používá čím dál těžší vyjadřovací prostředky a „obyčejní lidé“ už do galerií téměř nechodí, protože moderním umělcům nerozumějí. Řada tvůrců proto ve snaze diváka zaujmout a navázat s ním dialog opouští uzavřený galerijní svět, vychází do ulic a tam mluví o tématech, která společnost skutečně prožívá.

Touha spojit umění se životem má na české scéně několik průkopníků. Legendární Vladimír Boudník trávil v 50. letech celé dny před oprýskanými zdmi pražských periferií a za pomoci náhodných chodců vytvářel ze skvrn fascinující malby. Počátkem 60. let, kdy slova…