Mimochodem

Dnes už každé malé dítě ví, že správná umělecká díla mají být odvážná a nekonvenční. Taková přeplňují galerie, sklízejí státní ceny a zdobí interiéry peněžních ústavů. Problém nastane, zachce-li se zvídavému děcku pro porovnání shlédnout i nějaká díla konvenční a zbabělá. Po ukončení nedávné výstavy socialistického realismu v Rudolfinu je můžeme zavést leda do vetešnictví, kde v zaprášeném koutě leží na jedné hromadě říjící jeleni s dívenkami ve slovanských krojích, ušmudlanými kyticemi a výhledy do agrárních lánů. Mezi harampádím ze zašlých časů narazíme občas i na zarámované reprodukce výpravných historických děl mistra Brožíka. Potemnělé obrázky, z nichž musíme setřít závěj prachu, abychom spatřili Jana Husa před koncilem kostnickým nebo volbu Jiřího z Poděbrad českým králem, nikterak neprozrazují velkolepý rozmach, s jakým autor naplňoval dobové konvence. Pro první generace modernistů je přímo zosobnil. Nad obrázkem z vetešnictví se ani nechce věřit, že něco tak dojemně bezvýznamného stálo jako odstrašující příklad u zrodu uměleckých tendencí, které se dosud čile rozvíjejí.

Ani dnes však Brožíka není radno podceňovat. Přesvědčila mne o tom retrospektivní výstava ve Valdštejnské jízdárně. Už jen vinou obřích formátů by se jeho nejvýznamnější obrazy do žádného vetešnictví nevešly, a pokud by je tam někdo přece jen napěchoval, určitě by nepůsobily dojemně a bezvýznamně. Když se z nich setře prach, vyvstanou stále svěží barvy. Znaven neklidnou atmosférou předjaří i…