Je správné ničit dětem život?

Jsou to zdánlivě jednoduché otázky. Odpovědi na ně se totiž zdají být nad slunce jasné. Může veřejné školství prospívat zlomku dětí za cenu, že většině škodí? Mělo by dítě doplácet na neschopnost učitele? Může mocenská elita ničit život některým dětem tím, že jim brání ve vzdělávání? Každý řekne, že nic takového by se dít nemělo. Přesto je to každodenní realita našeho školství.

Nadaní a zaostalí rodiče

Velký prst úředníka začne zdejší děti rozdělovat už v šesti letech. Každé dvacáté pošle z kola ven. Pět tisíc dětí – třikrát víc než v sousedním Rakousku – dostane každý rok nálepku „mentálně zaostalé, obtížně vzdělatelné“ a alou do lavice zvláštní školy. V deseti letech potká děti další selekce. Tentokrát z normálních škol odchází desetina těch „nadaných“ na státní osmiletá gymnázia. Další životní osud dětí z obou skupin je od této chvíle prakticky jasná. Na ty první čeká v lepším případě doživotní úděl pomocného dělníka, v horším fronta na pracovním úřadě. Na ty druhé pak veškeré výhody a šance života příslušníků moderních elit.

Přitom dnes všichni včetně úředníků, kteří s tak děsivou lehkostí osudově zasahují do života desítek tisíc dětí, už vědí jedno: ani v deseti, natož v šesti letech se nedá poznat, co v dítěti opravdu je. Ve skutečnosti tudíž zdejší selekce na elitu a doživotní outsidery neprobíhá podle nadání či „zaostalosti…