Ztracené iluze Karla Kosíka

Karla Kosíka jsem poznala v polovině 50. let jako vysokoškolského učitele, když přednášel o českých radikálních demokratech. Nebyl strhující řečník, ale při přednáškách dělal paralely, či spíše narážky na různé, tehdy zamlčované fáze dějin, jakými byly moskevské procesy, tragédie Tuchačevského, ale i Teigeho. O svém vlastním životě mluvil málokdy, ačkoli byl s dějinami těsně spojený.

Kosík byl hrdina odboje proti fašismu, už jako osmnáctiletého ho zatklo gestapo za účast v odbojové skupině Předvoj, která mravně profilovala jeho generaci. Na rozdíl od jiných o své odbojové činnosti nikdy nemluvil. Zážitky osmnáctiletého kluka, který byl více jak půl roku vězněn v Malé pevnosti v Terezíně a denně musel vytahovat a odvážet do márnice těla těch, co v noci zemřeli či byli umláceni, byly asi stále příliš drastické. Ještě 2. května 1945, tedy ve svých necelých 19 letech, viděl popravu 56 komunistů zastřelených na přímý rozkaz K. H. Franka. (Smrti se ocitl blízko i on sám, když za pár dní nato dostal skvrnitý tyfus.) Tato, celou generaci jasně profilující zkušenost, z něho udělala zapáleného komunistu. Asi člověk v mládí toto proživší a přeživší musí mít, alespoň na čas, oporu v nějaké velké utopii, aby kompenzoval tu všechnu hrůzu. Ideje jsou většinou čisté, ideologie nikoli, ale to on zřejmě v prvních letech po roce 1948 ještě nevěděl. Za to již o deset let později nás, posluchače filozofické fakulty,…