Skoro denně se v novinách spekuluje o problémech, které by zvolení Miloše Zemana prezidentem přineslo sociální demokracii. Hrozí prý rozštěpení ČSSD, sesazení Vladimíra Špidly z jejího čela a mocenský návrat “gangstříků” z party Miroslava Šloufa. Posílení těch, kdo nechtějí vládnout s lidovci a unionisty, pak může vyústit v rozpad kabinetu a nakonec i v nějaký nový pakt mezi ČSSD a ODS, případně mezi ČSSD a KSČM. Podobné analýzy jsou nezbytné jako “včasná varování”, ale současně se nelze zbavit dojmu, že se při nich cosi podstatného přehlíží. Nejdůležitější otázka v dané věci přece zní, zda má Zeman (a kdokoli jiný) vůbec nárok stát v čele státu: ne proto, co by mohl provést stranám, nýbrž proto, co už způsobil společnosti.
Funkce prezidenta, jakkoli by jí prospělo jisté zcivilnění, je v první řadě reprezentativní: kdo nejvyšší úřad zastává, má symbolizovat to nejlepší v národní tradici. Možná to zní pateticky, ale stále je tu základní “prezidentský předpoklad”: úcta ke svobodě, pravdě a právu, odpor proti extremismu, diktatuře a perzekuci. Politiky nikdo nezbavil povinnosti snažit se takový ideál naplnit.
Síla pravděpodobnosti
Podlehnout výsledkům “strategických” úvah a analýz je proto riskantní: předem se tak ospravedlňuje snaha vybrat nikoli nejkvalitnějšího prezidenta, ale naopak člověka, který by nejvíc vyhovoval v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
