Válka jako modus vivendi

Babky v Grozném prodávají coca-colu, aby si přivydělaly. Mají plechovky vyrovnané na bedně a sem tam prodají kousek kolemjdoucímu. Je jim celkem jedno, je-li kupující čečenský partyzán nebo ruský voják. Hlavně aby děti nebrečely hladem. Pak letí letadlo, kus odtud sype bomby. Z dálky to vypadá, jako by někdo zasíval. Babky na to chvíli koukají zvědavě, když je letadlo blíž, skládají coca-coly do bedny a mažou do sklepa. Sotva bombarďák odletí, vylezou, narovnají plechovky na bednu a znova radostně štěbetají. Žijí ve válce už několik let a stala se jim normou, etalonem všednosti, způsobem života, tak jako všem, po kterých už někde ve světě hrábla. V Kosovu jedou vesničani nakupovat do Peje. Na srbském postu je vysadí ozbrojená hlídka, chlapy postaví ke stěně autobusu, dlaněmi s rukama nad hlavou se dotýkají okýnek. Šacování a prověrka zavazadel jde pomalu. Chlapi se opírají, kalašnikovy v zádech, a vykládají si o ceně pšenice a novém dobytčím trhu v Prizrenu a o tom, že přestaly jezdit autobusy do Bělehradu a komu se kde narodil potomek nebo chcípla kráva. Když prověrky na blokpostech před dvěma lety začínaly, třásli se ponížením. Dnes už jim to tak nepřijde. Babka jede z Urus-martanu do Nazraně v Ingušsku k doktorovi. Pěkně si před odjezdem rozmění peníze tak, aby měla deset desetirublovek. Na každém postu stojí vojáček Váňuška a za deset rublíků nezdržuje s prohlížením zavazadel a vůbec se chová laskavě. To je běžná cena, všichni jsou spokojení. Tak to prostě chodí. …