Poslouchej, co říkám

Angličané a Američané o sobě často říkají, že je dělí společný jazyk. Narážejí tím na fakt, že ani téměř identická slovní zásoba je často není schopna ochránit před řadou nedorozumění. Část lingvistů proto už delší dobu hledá odpověď na otázku, jak změní komunikaci lidí skutečnost, že ačkoli jich stále více hovoří týmž jazykem, používají stejné výrazy k vyjádření odlišných významů. Nedávné komunikační selhání Miloše Zemana (viz rámeček) nabízí dobrou příležitost alespoň některé z těchto problémů připomenout.

Čistí a špinaví

Ve slavné knize Král krysa popisuje spisovatel James Clavel scénu, kdy britský důstojník v zajateckém táboře ocení míchaná vajíčka amerického vojáka, který si na nich velice zakládá, slovy „Není to špatné“. Podle svého mínění tak složil nejvyšší možnou poklonu. Americký voják je ale uražen a nemá daleko k rvačce. Společný jazyk jim prostě ke komunikaci zjevně nestačil - nepomohl překonat rozdílné zvyklosti v poskytování a přijímání chvály. Takové nedorozumění přitom zdaleka není jen otázkou literární fabulace. Pokud Američan někomu opravdu pochválí nějaký předmět, očekává pouze jedinou odpověď - „děkuji“. Mnohé národy však instinktivně spěchají chválený objekt nějak pohanět, aby se tím ukázala skromnost vlastníka. Američan ovšem takové jednání většinou nepochopí, protože pro něj to zní jako žebrání o další komplimenty. I obyčejné univerzální chování, jakým je chvála druhého, tak může snadno narazit na nečekané obtíže, má-li…