Svátky, z nichž nikdo nemá radost

Argentinské ženy si v těchto dnech říkají jednu novou lidovou moudrost: kdybys překvapila manžela ve tři ráno, jak se vykrádá z bytu, a on by ti řekl, že odchází do fronty před bankou, tak mu věř. Bude tomu už jedenáct týdnů, kdy se za námi - Argentinci i cizinci, které osud zavál do této krásné země - zavřela závora. Přesněji: za našimi bankovními účty a úsporami. Od začátku prosince 2001 jimi můžeme disponovat jen v omezené míře. A to bez ohledu na to, jestli se jedná o částky v domácí měně (peso), nebo v dolarech, tedy v měně, která měla do konce minulého roku stejnou platnost a hodnotu jako měna národní. Vklady v dolarech ovšem státní úřady nyní dosti svévolně převedly na pesa.

Nedobrovolné svátky

Kolem financí bylo v uplynulých týdnech upředeno tkanivo mnoha často vzájemně si odporujících směrnic, jejichž společným cílem je upevnění vkladových, zejména devizových omezení. Kdyby této ohrady nebylo, nastal by útok na banky. Hodnota amerického dolaru vyjádřena v pesech by stoupla do nedozírných výšek a celý finanční systém by se zakrátko zhroutil. Rychle se měnící vedení státu - k 1. lednu zaznamenala Argentina světový rekord, neboť v průběhu jedenácti dnů jí vládlo pět prezidentů - tomu zabránilo. Od té doby se před bankami a směnárnami vytvářejí nekonečné fronty rozhněvaných občanů, vyzbrojených plechovými hrnci, do kterých na protest buší. Neuplyne den bez takových protestů: hlučných, ale nenásilných. Pokud ovšem peněžní ústavy, jichž je v…