Zvuk pohybu ženy

Existují specifická místa, která v lidech vyvolávají obdobné asociace. Jedním z takových míst je nepochybně tmavá, pustá a chladná jeskyně, do níž již Platón umístil nedokonalé bytí, které žije pouze smysly, nikoli rozumem. Primitivní potenciál jeskyně je samozřejmě navíc ideálním materiálem pro umělecké zpracování. Jeho zatím poslední verze k nám doputuje na sklonku tohoto týdne z Belgie v podobě tanečního divadla. Představení Scratching the Inner Fields (volně přeloženo jako „Svrbění v duši“) připravil devětatřicetiletý vlámský tanečník, choreograf a filmař Wim Vandekeybus. Prostřednictvím své taneční společnosti Ultima Vez (kterou aktuálně tvoří pět tanečnic a dvě herečky), promění tuto neděli a po dva následující večery v jeskyni pražské Divadlo Archa. Vandekeybus ve svém představení propojuje temný prostor s představou ženy coby symbolu přežití v extrémních podmínkách.

Naposledy

Taneční společnost Ultima Vez (jde o španělský termín pro „naposledy“), sídlí je v Bruselu, její složení je značně flexibilní a odvíjí se od jednotlivých Vandekeybusových choreografií (v současnosti skupina udržuje pod vedením svého šéfa pět různých „pospolitostí“ najednou - každá z nich má na programu jedno představení). Vandekeybus pro svá díla ale neustále vyhledává nové a nové interprety, na něž klade opravdu maximální nároky. Fyzickou i psychickou zátěž jeho interpretů naznačuje už zmíněný název: každé představení musí být provedeno tak, jako by mělo být pro…