Lež má dlouhé nohy

Ve svých sedmdesáti letech patří Umberto Eco k elitě světových myslitelů. V odborných kruzích budí zasloužený respekt jeho vědecká práce zaměřená zejména na sémiotiku a filozofii jazyka, je významným znalcem středověkého myšlení a vynikl i v publicistice jako bystrý pozorovatel současné civilizace a jejích proměn. Své úctyhodné renomé však více než dvacet let povážlivě narušuje občasnými výlety na pole zábavné beletrie, kde se rozhodně nechová s akademickou upjatostí. Ecovy romány sice prozrazují neobyčejně rozsáhlé vzdělání, autor s ním ovšem často zachází jako jarmarečník, který užaslému publiku předvádí nové a nové senzace. Základní linie Jména růže z roku 1980 se tváří jako detektivka, Foucaultovo kyvadlo (1988) rozvíjí teorii spiknutí okořeněnou okultismem a čtenářsky nejnáročnější Ostrov včerejšího dne (1994) evokuje ducha pozdní renesance propojením kavalírských dobrodružství s exotickou robinsonádou. Zájemce o nejvytříbenější kulturní hodnoty uváděl Eco do rozpaků mesaliancí vysoce intelektuálního odéru a podbízivé fabulace, jež dokázala učinit bestseller i z ozvěn scholastických disputací. Jako by s chutí zrazoval vzdělaneckou obec, jež dbá na exkluzivitu a štítí se přílišné popularity. Jeho příběhy svým způsobem navazují na typ pozdního měšťanského románu, jaký pěstoval kupříkladu Thomas Mann. Také oživují široké škály poznatků z humanistických věd a tempo vyprávění dovedně zpomalují naučnými odbočkami, jenže to nečiní se shovívavou ironií Olympana, ale s…