Tajemství českých Vánoc

Tak jaké asi budou ty letošní Vánoce? Ta otázka vzrušuje určitě děti, pro které jsou zabalené dárky pod rozzářeným stromkem skutečným vyvrcholením roku. S dospělými je to těžší: na „Ježíška“ už nevěří a blížící se svátky jim většinou zvěstují jen řadu menších či větších starostí. Přesto však každoročně shánějí a zdobí stromek, pečou cukroví a chystají bohatou štědrovečerní hostinu. Přesto pak tiše sedí u svátečního stolu a s dojetím sami zpívají či alespoň naslouchají zpěvu koled z rádia či gramofonu. Rozhodnost, s jakou Češi v poslední době hájí své zvyky proti nájezdu Santa Klause, nasvědčuje tomu, že za nimi stojí dlouhá a silná tradice. A je to pravda – i když jen zčásti.

Začalo to v Římě

Jsme ve starověkém Římě ve 3. století našeho letopočtu. Každý rok v den zimního slunovratu pětadvacátého prosince oslavují Římané narození Nepřemožitelného Slunce, Sol Invictus. Nejde jen o radost z blížícího se jara, v čase slunovratu přece zima teprve začíná. Oslavy slunovratu v antickém Římě stejně jako ve zbytku pohanské Evropy mají široký symbolický význam vyjadřující představy o vítězství světla nad tmou, věčné obnovy přírodního cyklu a života. Slavnosti římského slunovratu triumfují v roce 274, kdy je císař Aurelianus povyšuje na oficiální římský svátek.

Křesťanství už v té době do tehdejšího hlavního města Evropy dorazilo, dominantním náboženstvím se ale ještě nestalo. První křesťané také v tom čase slaví hlavně Kristovo…