Exotické ovoce dnes patří k českému vánočnímu stolu už stejně nedomyslitelně jako kapr. Při pohledu na stánky přetékající i uprostřed prosincových mrazů záplavou levných mandarinek a pomerančů se přitom nelze ubránit prosté otázce: Čím vším je celoroční dostupnost laciných tropických plodů vykoupena?
Zlatý důl…
Do nekonečných plání jižního Španělska se zakusují kilometry hangárů potažených šedivou fólií. Táhnou se všemi směry, ukrajují z vesnic a polykají veřejná prostranství. „Na procházky už nechodím,“ krčí rezignovaně rameny Francisko Sánchez z malého pouštního městečka El Tejido v provincii Almería. „Skleníky vypadají ze všech stran stejně. A není to právě hezký pohled,“ vysvětluje. O krásu tu však neběží.
Počátkem 60. let přišli místní farmáři na to, jak zvýšit hubené sklizně zeleniny – stačí ji osázet do navezené půdy a tu překrýt tenkou vrstvou písku, která dokáže regulovat vlhkost a teplotu zeminy. Když se pak nad řadami rajčat či paprik vztyčí klenba z plastikové fólie, zavládne v umělých zahradách věčné jaro a sklizeň se může nejméně dvakrát za rok opakovat.
V pustině je samozřejmě nejdůležitější voda, té se ale našlo pod povrchem dostatek. Nová metoda samozřejmě nepatřila k nejlevnějším, frankistická vláda se však postarala o výstavbu zavlažovacích systémů i rozdělení půdy a rozjezdu almerijského zázraku tak nic nemělo stát v cestě. Koncem 80. let pak nastal skutečný skleníkový boom. Dnes…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
