Až skončí válka

Čím více se rýsuje možná válka proti Saddámu Husajnovi jako realita, tím více se hovoří o uspořádání Iráku po pádu diktátora, který mu vládne bezmála čtvrtstoletí. Právě tímto tématem se také zabývala konference iráckého exilu, která probíhala od 13. do 17. prosince v Londýně. K jakým závěrům dospěla?

Přes 350 představitelů několika desítek organizací se shodlo na představě demokratického a federálního Iráku i koordinačním výboru (až 75 členů), který by byl schopen reprezentovat složení opozice, či dokonce „vyplnit vakuum suverenity“. Dokument obsahuje i 49 jmen lidí, počínaje Saddámem a jeho dvěma syny, kteří by měli být souzeni, další mají být amnestováni. Zásadně ale šlo hlavně o manifestaci jednoty mezi stranami opozice, tradičně poznamenanými etnickými, náboženskými a ideologickými rozdíly.

Exil jako střecha

Jednotu irácké opozice USA podporovaly od roku 1992 jako jeden z předpokladů politiky změny v Iráku. V témže roce byl také ve Vídni založen Irácký národní kongres (INC), zastřešující organizace exilových skupin. Důvodem americké podpory pro INC je jeho úspěch v zapojení všech důležitých opozičních sil do jedné formace – včetně těch s vlivem přímo v Iráku, jako jsou obě znesvářené kurdské strany (Demokratická strana Kurdistánu, KDP, a Vlastenecký svaz Kurdistánu, PUK) či šíitští islamisté (Vysoká rada islámské revoluce v Iráku a Strana islámské výzvy).

Problémy Iráckého národního kongresu ale zůstávají tytéž…