Není důkaz jako důkaz. To platí nejenom v justici, ale též v politice, nota bene mezinárodní. Poté, co v sobotu sedmého prosince Irák předal zástupcům OSN požadovanou zprávu o svých programech biologických, chemických a jaderných zbraní, média psala o materiálu, který rozhoduje o válce a míru. To je skutečně závažná otázka a zároveň stále ještě přelomový bod v nazírání Ameriky (spolu s Velkou Británií) a “zbytku velmocí” – Francie, Ruska a Číny. Z tohoto prvního výstupu obnovených zbrojních inspekcí v Iráku ale nelze vyvodit žádnou prognózu ohledně blížící se války. Jednak proto, že celá irácká zpráva zabírá téměř 12 tisíc stran textu a její analýza zabere řadu týdnů. Ale i proto, že ať už bude výsledek zprávy jakýkoli, přetrvává rozdílný náhled na jeho interpretaci a na možný vojenský zásah.
Pro spravedlnost
Evropané čekají na pozitivní důkaz existence iráckých zbraní hromadného ničení, který však dotyčná zpráva téměř jistě neposkytne. Evropa v tomto smyslu uplatňuje kontinentální legalistický přístup. Jak řekla francouzská ministryně obrany Michčle Alliot-Marie: “Nejprve vyvodit závěry ze zprávy inspektorů a pak rozhodnout. Neexistuje válečná automatika.”
Naproti tomu Američané (spolu s Brity) se drží spíše přirozeného práva, citu či smyslu pro spravedlnost. Američané se vůči Iráku chovají víceméně podle doktríny izraelských vlád z 90. let. Ta zněla zhruba takto: Budeme jednat s Palestinci o míru, jako by…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
