Sváteční atmosféru adventu i konce roku provázejí v Praze tradičně velké výstavy oblíbených umělců české minulosti. V méně smířlivém čase by mohlo připomínání jejich jmen vyvolat nelibost současných adeptů nesmrtelnosti, Vánoce však klasiky chrání hávem sentimentality. Pořadatelé nezastírají, že vedle kulturního oživení města patří k jejich cílům i komerční efekty, a každý výstavní projekt zpravidla doplňují luxusním katalogem nebo monografií, pohlednicemi, kalendářem s reprodukcemi a jiným zbožím na prodej. I když se takovým ohlédnutím občas vytýká přílišný ohled na atraktivitu a konzervativnější vkus, svůj význam pro kulturu mají. Pro neznalé se často stávají prvním podnětem k pronikání do světa umění a zasvěcenější se tu mohou podívat novýma očima na celek díla, o němž si utvořili názor v úplně jiném kontextu před řadou let. Široká veřejnost se v minulých letech mohla takto potěšit například dílem Josefa Lady, Julia Mařáka či Maxe Švabinského. Letos nám takový zážitek nabízí velká výstava v Domě U Kamenného zvonu, která se vrací k pozoruhodnému a rozpornému dílu Františka Tichého, umělce o pár let mladšího než první modernisté z generace Osmy, o něco staršího než avantgardní generace Devětsilu, tíhnoucího však v mnohém k duchu časů dávno minulých.
Řemeslo uměním
Při vstupu do výstavních prostorů nelze uniknout vánoční náladě. Tržiště před galerií se proměnilo ve vánoční městečko, z ozářeného pódia se ozývají koledy v provedení dětských sborů…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
