Naše generace na to nebyla připravena

K nejznámějším knihám Ruth Bondyové patří titul Jakob Edelstein. V tomto výjimečném díle podává autorka – na pozadí života československého sionistického politika J. Edelsteina (1903–1944) – dosud nejúplnější a objevný obraz osudu židovské menšiny u nás ve 30.–40. letech 20. století.

Mnozí lidé, kteří přežili šoa, se dlouho ke svým zážitkům odmítali vracet. Když se pak přece jen rozhodli, přinutil je k tomu přetlak vzpomínek nebo potřeba varovat, „aby se nic podobného už nestalo“. Co přimělo vás napsat knihu o Jakobu Edelsteinovi třicet pět let po válce?

Se mnou to bylo trochu jinak. Prošla jsem sice Terezínem a Osvětimí, ale byla jsem moc mladá a vůbec jsem nevěděla, proč se to všechno stalo, jak to vůbec bylo možné. Když jsem se pak odstěhovala do Izraele, zarazily mě dvě otázky, které nám lidé pokládali. Ti první, jejichž rodiny zahynuly v šoa, se ptali: Jak je možné, že ses vrátila? A naznačovali, že zřejmě přežili ti nejsobečtější. A druhá otázka zněla: Proč jste nebojovali? Tenkrát jsem si slíbila, že až budu umět dobře hebrejsky, napíšu o tom, jak strašně nepřipravená byla naše generace na naprosté zlo, které ji potkalo. Musela jsem toho spoustu nastudovat, pátrat v archivech, vyptávat se lidí, číst všechna možná svědectví. Výsledkem byla právě kniha o Jakobu Edelsteinovi.

Úděl

Kdo to byl Jakob Edelstein?

Byl to mladý člověk původem z Haliče, který se do českých zemí dostal v dětském věku jako uprchlík za 1. světové války. Nepatřil k velkým duchovním vůdcům, nebyl ani vizionářem, ani válečným hrdinou.

Kdyby osud – nebo on sám – nerozhodl, že se stane vůdčí osobností českých a moravských Židů po Mnichovu a odstěhoval by se do Palestiny, jak zamýšlel, zastával by tam nejspíš nenápadný úřad starosty, nebo možná i ministra. Čekal ho ale jiný úděl: postavení šéfa židovské „samosprávy“ v terezínském ghettu, které zřídili nacisté v roce 1941, a rozhodnutí zachraňovat české Židy, dokud se to zlé nepřežene. Byl to zoufalý zápas o životy tisíců lidí.

Znala jste Edelsteina osobně?

Vůbec nevypadal na bojovníka – brýlatý intelektuál, který nikdy na nikoho nevztáhl ruku, člověk věrný židovské tradici, podle níž je pro osvobození zajatců třeba vyjednávat i s nepřítelem. Měl nemalou zásluhu na tom, že se 25 000 protektorátních Židů podařilo vystěhovat včas před uzavřením hranic, a doufal, že ostatní se v Terezíně dočkají konce války. Vzal na sebe – v pouhých 36 letech – odpovědnost za všechny. Jeho hlavní myšlenka byla, že je třeba vyhrát boj s časem. Ten boj však prohrál: nakonec pochopil, že ho Němci obelhali, že Terezín není soběstačné židovské město, které se mělo živit fyzickou prací, ale přestupní stanicí pro transporty do vyvražďovacích táborů.

Ve své knize popisujete – nikdo před vámi to tak důkladně a sugestivně neudělal – zoufalou snahu Židů z českých zemí zachránit se před Hitlerem. Skutečně nebylo možné většinu zachránit? Proč neutekli včas?

To je dost složitá věc. Abyste mohli utéci, musíte mít kam. Brzy po nacistickém anšlusu Rakouska svolaly USA do Evian-les-Bains konferenci 33 států, která měla najít způsob, jak pomáhat při vystěhování statisíců uprchlíků z Německa a Rakouska. Konference skončila bez jasných závěrů a Němcům se tak dostalo jasného poučení: Západ se možná ozve proti tomu, jak Německo zachází s Židy, ale ani on je nechce. A v Palestině vládli Angličané, kteří omezili židovskou imigraci zcela na minimum.

Když jste se náhodou měla kam vystěhovat, musela jste mít devizy, vízum a garanta v zahraničí. Kdo tohle všechno měl? Všechna židovská konta v protektorátě nacisté zabavili, a která země měla zájem o Židy bez peněz? To byla oficiální politika nacistů: ožebračit nás tak, abychom představovali pro hostitelské země břemeno. Navíc příprava dokumentů potřebných k emigraci byla válka nervů: ani lidem, kteří měli kam se vystěhovat, se nemuselo podařit sehnat požadované papíry včas. V mezičase jim mohlo vypršet vstupní vízum a místní konzul je už třeba neobnovil, zůstali bez prostředků. Ale musím říci, že většinu Židů v českých zemích myšlenka na emigraci na počátku okupace ani nenapadla.

Jak je to možné?

Říkali si: Co by si Němci vzali na takových malých rybách? Proč emigrovat? A kam? Příbuzné v cizině měli většinou v Rakousku nebo Německu a mnozí z nich se právě objevili v ČSR jako uprchlíci. Za hranicemi neměli žádný majetek a nevěděli, co by si počali v nějaké zemi, jejíž jazyk neznali. Toto je náš domov, říkali, ať se děje cokoli, zde budeme mít vždycky střechu nad hlavou, chléb k jídlu a rodinu a přátele. Ti, jejichž rodiny se přistěhovaly z východní Evropy, vzpomínali na vyprávění rodičů o pogromech v původní vlasti, z nichž plynulo poučení: každé násilí jednou skončí, většina přežije.

Židé u nás většinou necítili rozevírající se propast mezi včerejškem a dneškem a netušili, že začíná kapitola vraždění, které nemá obdobu.

Vidíte podobnost mezi Židy prchajícími před nacisty a dnešními běženci?

Podobný je například přístup zemí, které by mohly pomoci, ale nejsou ochotny. Vzpomeňte si třeba, jak před časem žádali asijští běženci, aby mohli přistát u Austrálie. V té velké zemi se pro ně nenašlo místo, stejně jako ve 30. letech pro Židy. Představitelé Austrálie tehdy prohlásili, že nechtějí dovážet židovský problém někam, kde neexistuje.

To jsou nějaké továrny

Jak přijala kritika vaši knihu o Edelsteinovi?

Vcelku dobře, ale mně nešlo o chválu, pro mě bylo důležité, aby vyšla. Už jsem řekla proč, a uvedu ještě jeden důvod: po válce lidé v Izraeli z neznalosti šmahem zavrhli všechny židovské samosprávy v okupovaných zemích, jejich členy pokládali za kolaboranty. Netvrdím, že členové samospráv byli svatí, ale rozhodně tam byli lidé čestní a stateční, kteří dělali, co mohli, aby své lidi chránili. Přála jsem si, aby moje kniha změnila pokřivený pohled na tyto instituce, konkrétně na židovskou radu v Terezíně a na Jakoba Edelsteina jako „staršího“ rady. Snad se mi to podařilo.

Občas se objeví otázka, zda židovská samospráva nacistům vlastně nepomohla, jestli neměla spálit matriky a poradit všem, aby utekli, ukryli se, nenastupovali do transportů.

To je teze, kterou rozvádí Hannah Arendtová ve své známé práci o Eichmannovi. Doufám, že moje kniha tuto, podle mě zcela falešnou, představu vyvrací. Čeští Židé byli spořádaní občané, kteří doufali, že těžkou dobu se zaťatými zuby překonají, uskrovní se, něčemu se vyučí, najdou si nové zaměstnání. Když museli odevzdat rádia, odevzdali je. Když museli odevzdat domácí zvířata, udělali to. Když se šlo do Terezína, utěšovali se tím, že jdou rodiny pohromadě, že si s sebou mohou vzít aspoň těch padesát kilo. Systematické vyvražďování si nikdo z nich nedovedl představit. (Když jsme přijeli do Osvětimi a viděli komíny krematorií, řekli jsme si: To jsou asi nějaké továrny.) A navíc – kam mohl v protektorátu člověk utéct, zvlášť když měl rodinu? Copak jsou kolem Prahy hluboké lesy? To byste musel najít někoho, kdo by vás, třeba i s rodinou ukryl. Vystavil byste ho smrtelnému nebezpečí, navíc by vás všechny musel živit a šatit. Možná se mohlo zachránit pár stovek mladých svobodných lidí, kteří by si obstarali falešné papíry, ale velká většina se zachránit nemohla.

Setkala jste se za války s někým, kdo by věděl pravdu o „konečném řešení“?

Než jsem přišla do Birkenau, tak ne. Všichni jsme věděli, že v Polsku je daleko hůř než v Terezíně, ale nikdo si nedovedl představit smrt plynem.

Myslíte, že to Edelstein tušil?

Roku 1943 v Osvětimi, než ho SS zastřelili (nejdřív před jeho očima zavraždili ženu a pak malého syna Ariela), řekl jednomu z vězňů, že o plynových komorách nevěděl, že takovou hrůzu si nedovedl představit.

Ve vaší knize je občas cítit hořkost z chování některých Čechů za protektorátu. Máte dojem, že se měli pokusit Židy víc chránit?

Netvrdím, že se je měli snažit chránit. Každému, kdo pomáhal Židům, hrozila smrt. Mně vadí určitá chamtivost, snaha získat židovské věci, byty, obchody, a to zklamání, když Němci nepřipustili převod majetku do českých rukou. A později neochota vracet věci, které si deportovaní dali do úschovy. Mnozí z nás by mohli vyprávět o tom, jak nedostali zpátky vůbec nic, nebo jen málo a s velkou nechutí a výmluvami. Tohle způsobilo, že ve mně hořkost zůstala. Ale vím, že se našli Češi, kteří pomáhali, a že mnozí ukryté věci vrátili.

Jaké bylo přijetí po návratu v roce 1945?

Přátelé měli radost, ale jinak jsme se setkávali spíš s reakcí ve stylu: My jsme mysleli, že jste tam všichni zůstali. Svou roli sehrál i ostych. Já bych tehdy nebyla schopná mluvit o tom, co jsem zažila v koncentráku. A zdejší lidé se báli zeptat. Panovalo vzájemné mlčení, které trvalo léta. To se opakovalo v Izraeli.

Jak se chovali k lidem, kteří přežili, oficiální čeští představitelé?

Vstřícný byl jediný: Jan Masaryk. Ten byl úžasný a nesmírně pomáhal třeba lidem, kteří prchali před poválečnými pogromy z Polska přes ČSR do Palestiny.

Žádné iluze

Proč jste na rozdíl od mnoha židovských intelektuálů nepřijala komunistickou ideologii?

Od mládí jsem neměla ráda autoritu, která by mi diktovala, jak mám myslet. Po válce jsem pracovala jako překladatelka pro United Press a hned po únoru 1948 mě zavolali na ministerstvo informací s tím, abych pro ně referovala, co se v UP děje. Řekla jsem jim, že mě ani nacisti nedonutili dělat něco proti mému svědomí. A při odjezdu do Izraele jsem si slíbila, že do Prahy nepřijedu, dokud tu budou komunisti.

Do Izraele jste odjela jako členka české bojové brigády, o které se ví jen málo. Jak vznikla?

Česká brigáda vznikla v období krátkých líbánek mezi ČSR a Státem Izrael, kam Češi dodávali zbraně. Přihlásila jsem se a absolvovala výcvik ve Velké Střelné. Bylo nás asi tisíc, velkou část tvořili přistěhovalci z Podkarpatské Rusi. V Izraeli nás rozdělili mezi různé jednotky, protože Ben Gurion nechtěl samostatnou „Rudou brigádu“. Naši důstojníci nad námi ztratili velení a tím ztroskotal jeden ze záměrů českých komunistů – upevnit pozici levice v Palestině.

Vy jste bojovala?

Děvčata do boje nesměla. Navíc jsme přijeli 31. prosince 1948 a to už byla válka v podstatě rozhodnutá.

Deset let po válce bývalí terezínští vězni v Izraeli založili studijní středisko Bejt Terezín. Proč potřebovalo terezínské ghetto takovou instituci?

Chtěli jsme, aby někde na světě byla možnost Terezín objektivně studovat. V Čechách se o židovských obětech nemluvilo, pro Jad vašem, hlavní památník šoa v Izraeli, zase nemělo terezínské ghetto velký význam – kladli důraz na hrdinství, otevřený boj, partyzány apod. Jsou však i jiné statečnosti a my jsme cítili, že je nutné o nich mluvit: o tom, co pro ghetto dělal Edelstein a ostatní vůdci, ale i lékaři, ošetřovatelky, umělci, učitelé, vychovatelé…

O působení sionistických vychovatelů a učitelů v Terezíně i v Osvětimi se u nás málo ví. Třebaže mohli emigrovat, zůstali a většinou spolu s dětmi zahynuli v plynových komorách. Vy jste jim byla blízko, jaký díl výchovy na sebe vzali?

Učitelé a vychovatelé nebyli jen sionisté, ale i čeští a němečtí Židé, sionistům však patří zásluha na tom, že děti stály v Terezíně, pokud jde o péči a zájem, na prvním místě. Přikládali jsme výchově dětí v ghettu zásadní význam a také všichni, kdo přežili, vzpomínají na to, co jim pobyt v dětských domovech a ubytovnách dal: ochotu pomáhat si, kamarádství, otevřený pohled na svět, znalosti.

Švejk jako protilék

Nikdy jste nepomýšlela na návrat do Čech?

Vyrostla jsem v Praze s vědomím, že k ní patřím. To vše se změnilo po 15. 3. 1939. Otec byl ze dne na den propuštěn jako Žid z banky, já jsem vstoupila do sionistického hnutí mládeže, snad také v reakci na to, že mi Jirka, má platonická láska, oznámil, že se jeho mámě nezdá vhodné, aby si v takové době něco začínal se Židovkou… Miluji Prahu, českou krajinu, jsem tu ráda, ale v Izraeli už mám silné kořeny.

Kdy jste začala překládat české autory do hebrejštiny?

Při práci na životopisu Jakoba Edelsteina jsem se bála, že dostanu depresi, když se budu stále zabývat tak skličujícími fakty. Proto jsem se rozhodla pro protilék a ve stejné době jsem přeložila celého Švejka. Brzy nato se ukázalo, že v Izraeli chybí překladatelé z češtiny, a tak jsem pokračovala. Dnes mám za sebou na pětadvacet knih: Hrabala, Havla, Weila, Kunderu, Fischla, ale i Viewegha nebo Jandourka. Musím říci, že česká literatura je u nás poměrně populární.

Čím si to vysloužila?

Myslím, že humorem. Vždyť humor byl, a doufám, že ještě stále je, hlavní zbraní Čechů stejně jako Židů. A ani mě kniha bez špetky humoru neláká. Překlad je pro mne lékem, náhradou drog či alkoholu: zlobím se na vládu, jsem vzrušena teroristickým útokem, je mi smutno při pohledu na fotografii mladého vojáka, který padl. Tak si sednu k překladu a všechny strasti zmizí.

Co právě překládáte?

Nedávno jsem dokončila výbor z Haškových povídek. To abych trochu pozvedla obecnou náladu v Izraeli.

Autorka je redaktorkou časopisu Roš chodeš

Rámeček

RUTH BONDYOVÁ se narodila roku 1923 v Praze. Začala studovat obchodní akademii, školu však už nesměla dokončit. V roce 1942 byla deportována do terezínského ghetta, odtud do Osvětimi a dalších táborů, osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Její rodiče zahynuli. Roku 1948 odešla do Izraele, kde začala pracovat jako novinářka. Více než 30 let působila v deníku Davar, stala se první ženou, která obdržela izraelskou obdobu Pulitzerovy ceny. Další ocenění získala za své historické práce a překlady z češtiny.