Mimochodem

V útlém dětství se člověku dvakrát třikrát poštěstí, že jej přímo doma navštíví zázračné bytosti. Stísněným hláskem a s posvátnou bázní přiznává majestátnímu starci ve výstředním úboru své hříšky, tetelí se před rohatým umouněncem a s nadějí pokukuje po andělovi. Rozechvění z takového zážitku bývá nezapomenutelné, což zřejmě souvisí se zvýšenou produkcí adrenalinu. Záhy však pod mikulášským hábitem pozná souseda z přízemí a v zástupcích obou metafyzických říší jeho dospívající dcery, jež jsou v civilu neobyčejně protivné. Trvalejší kouzlo mají Mikuláši v ulicích, kde kalný soumrak zpestřují drobným rozruchem. Jako kluci jsme za nimi táhli v houfech a dodnes mne potěší, když pátého prosince na nějaké nadílkové komando narazím.

Kdysi jsem pár let pracoval v uklízecí četě, jež za normalizačních nocí uváděla do pořádku halu metra uprostřed Václaváku. Sešla se tu podivná cháska. Profesionálkou úklidu byla pouze parťačka, jež přísně, ale spravedlivě velela postaršímu doktorovi filozofie, dvěma akademickým malířům, archeologovi, tajuplnému kadeřníkovi s jakousi pokoutní, zřejmě lehce pornografickou živností, a kazateli jedné zakázané církve těšící se na brzký konec světa. Na počátku šichty šéfová přidělovala vždy dvěma pracovníkům společné úkoly. Kdo se jí znelíbil, sdílel noc s kazatelem. Jednou mne to postihlo v předvečer Mikuláše. Když jsme stírali zaschlé flusy z mramorů a vymetali mopem kouty, kam nemohl stroj, míjely nás desítky mikulášských trojic. &„…