I umělci mají své dny

Jak, a zda vůbec, říkat ďáblovi ne – znělo za komunistů základní dilema lidí umělecké profese. S příchodem svobody tato faustovská otázka naštěstí zmizela, nahradil ji však normální existenční boj. Z plodů své práce vyžije jen část umělců, většina musí svůj rozpočet někde doplňovat. Zdálky se to zdá snadné: je tady přece říše reklamy, kde se za pár taktů, krátký spot či chytrý slogan dají vydělat neskutečné peníze. Ale při pohledu zblízka má tahle lákavá nabídka i jinou, nečekanou tvář. Letmá sonda českou uměleckou komunitou ukazuje, že postoj k reklamě a penězům kolem ní se stal jedním z nejžhavějších dilemat současného českého umělce.

Žít jako člověk

Příchod reklamy do Československa těsně po revoluci provázelo spíše nadšení. I umělci vyhladovělí normalizací ji vnímali jako jednu z prvních vytoužených vlaštovek kapitalismu. „Pamatuji, jak se v Praze objevil první billboard na Minoltu,“ vzpomíná fotograf Ivan Pinkava, „a všichni nadšeně volali, že je to konečně tady.“ Spolu s billboardy do země totiž vtrhly způsoby volného trhu, světové technologie a královské odměny.

Také skladatel a kytarista skupin Pražský výběr a Stromboli Michal Pavlíček se chopil polistopadové příležitosti. „Lákavý fenomén reklam učaroval hodně kumštýřům včetně mě. Byla to i zajímavá práce – vytvořit hudební zkratku, která osloví,“ vzpomíná. „Ale víc než tento fakt samozřejmě převážila finanční stránka věci.&“…