Jednou z oblastí, která může být pro nepřipraveného diváka obtížně pochopitelná, je bezesporu výtvarné umění druhé poloviny dvacátého století. Umělci, sběratelé i jejich příznivci jsou s oblibou nahlíženi v podobě směšných bláznů, jejichž svět i jazyk, kterým ho popisují, jsou normálnímu smrtelníkovi na hony vzdáleny. Právě tato karikatura ale naznačuje důležitost jazyka a psaného textu pro vnímání umění posledních dekád. Text autora nebo jeho vykladače se v některých případech může stát pro plné pochopení díla dokonce nezbytným. Pokud tedy stála česká výtvarná scéna před dvanácti lety před úkolem konečně ukázat nezkreslený obraz tuzemského moderního umění, nešlo zdaleka jen o to vystavit konečně potlačované autory a jejich díla: dluh ležel i v oblasti literatury o výtvarném umění. Antologie textových pramenů o výtvarném umění jsou v západním světě rozšířeným zbožím a v posledních letech vychází množství podstatných překladových prací i v České republice. Díla, které by prostřednictvím historických textů ilustrovalo vývoj domácího umění, jsme se ale dočkali až nyní. Antologie České umění 1938–1989 s podtitulem Programy, kritické texty, dokumenty, kterou na přelomu roku vydalo pražské nakladatelství Academia, ovšem není pozoruhodná jen tímto prvenstvím. Představuje i praktickou zkoušku, zda vůbec česká výtvarná kultura obsahuje k podobnému počinu dostatek vhodného materiálu.
Obejít to nejde
Ambiciózní titul spatřil světlo světa na univerzitní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
