Inuitské kritérium

Milanu Knížákovi se opakovaně daří zvláštní optický klam. Navenek se zdá, že s pronikavým smyslem pro realitu odvážně oponuje většinovému mínění, ale přitom se mu nestydatě podbízí. Znovu to předvedl minulý týden v rozhovoru pro Lidové noviny, když vyprávěl, jak odmítl zařadit do státních sbírek díla romského malíře. Mohl se přitom tvářit jako hrdina, který se nesklonil před diktátem politické korektnosti, přitom však jistě věděl, že mu nekorektnost nikterak neublíží, ale naopak přispěje k jeho popularitě. Smysl pro opravdovou korektnost se po letech divokého moralizování z českých zemí téměř vytratil. Nevíme, jaká díla Knížák odmítl, rozhodně je však neměl posuzovat podle kritérií, která se uplatňují u absolventů vysokých uměleckých škol. Umění Romů, byť nezasvěcených do všemožných postmoderně modernistických tendencí a konvencí, do státní sbírky nepochybně patří už jen proto, že v nich zatím není vůbec zastoupeno; jeho ignorování ochuzuje obraz současného výtvarného dění v českých zemích. Navíc Knížák prokázal vážné mezery v rozhledu, jímž se pyšní. Obrazy romského malíře prý nebyly pro státní sbírku dostatečně kvalitní - zajímat by údajně mohly leda nějaké romské nebo etnografické muzeum. Jenže díla, jejichž svéráz vychází z etnické odlišnosti, najdeme v národních galeriích všech civilizovaných zemí. Pro české prostředí mohou být obzvlášť inspirativní příklady, kdy stát podporou umělecké tvorby příslušníků nepřizpůsobivých menšin napomohl jejich důstojnému soužití s…