Klasické římské právo vědělo, že existují věci, které vlastníme, a věci už svou povahou ne-vlastnitelné. Problém nastane, když ty druhé někdo začne ohrožovat.
Dobrým příkladem je atmosféra. Stěží si ji někdo může přivlastnit, dá se ale docela jednoduše pokazit – stačí oxidy síry a dusíku, něco aerosolů, ultrajemných uhlíkových částic, prchavých organických látek a máme co do činění s prostředím, které v temperátním pásmu přináší alergie a asi i rakovinu, jinde pak sucha, bouře, požáry a hladomory.
Nejpozději od dob druhé světové války přitom lidé právě tyto nevlastnitelné věci stále intenzivněji ohrožují v celosvětovém měřítku. Stejně jako se však v průběhu třicetileté války rozvinula myšlenka, že pro budoucnost budou důležité vztahy mezi národy uspořádat na nějakém podobném základě jako vztahy mezi jednotlivci, jsme i dnes svědky podobně závažného přerodu ve vnímání: má hejno tresek větší právo na přežití než japonský rybářský svaz na jejich vylovení? Kdyby si motýli mohli dovolit právníka, neměli by žalovat zemědělská družstva z genocidy?
Přicházíme zkrátka na to, že zvířata mají také svá práva. Nezůstalo však jenom u zvířat. O právech už se dokonce začíná opatrně hovořit i v případě tak neživých věcí, jakými je třeba krajinný či místní ráz. Oč přesně jde?
Kultura jako zdroj
Každý z nás žije z nějaké nahromaděné pokladnice krajinné krásy. Dobře to je vidět v takových historických městech, jako je třeba Kutná Hora: kdyby…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu