Mimochodem

Svět za okny kavárny poblíž redakce uvízl v šedi pozdního listopadu jako leklá ryba v kalné tůni, náš stolek však žil očekáváním bouří. Necelé dva kilometry vzdušnou čarou odtud se shromáždil výkvět planetární moci. Dalo se předpokládat, že se v Praze hemží anarchisti, teroristi či agenti tajných služeb. U baru kdosi vyprávěl, jak včera nesl své známé, jež si zlomila nohu, zabalené francouzské hole. Po cestě je musel třikrát rozbalit před policejními hlídkami, které dlouze zkoumaly, kde mají spoušť a jak se z nich střílí.

Ulice zely prázdnotou a v kavárně seděli docela běžní hosté, vesměs půvabné studentky, které ovládají mnohem jemnější formy terorismu než vousáči z al Kajdy. Kde se ti teroristé hemží? Nesedí náhodou u mého stolu v maskách přátel? Zdálo se mi, že v jejich tvářích nacházím až dosud skryté zločinecké rysy. Kolega Zbyněk vyhlížel zavile, kolegu Tomáše zdobil vous fundamentalistického střihu a filozof Zdeněk mohl být stejně tak dobře veterán tajných služeb jako ideolog nejpermanentnějších revolucionářů. Setkal jsem se s jejich pátravými pohledy. Ani já zřejmě nevypadám jako neviňátko. Ale pak se ve dveřích objevil kolega Jaroslav, který se právě vracel z investigativních toulek po městě. „Všude je božský klid,“ hlaholil. „Žádná auta, chodníky skoro prázdné. NATO by mělo v Praze zasedat napořád!“

Město působilo jako leklá ryba i v podvečer. Zaskočil mne pocit, že by mi nějaké šetrné a přiměřené vzbouření, jež by oživilo tu…