Válečná porada

Tak významné setkání Česko ještě nezažilo. V Praze už za tři dny odstartuje schůzka, která určí tvář světa na příštích deset či dvacet let. Tak alespoň popsal její význam prezident Václav Havel. A program nadcházejícího summitu NATO naznačuje, že má asi pravdu.

Vítězové přijíždějí

Vítězové studené války přijíždějí do Prahy se zásadní agendou. Česká metropole se stane svědkem rozšíření NATO přinejmenším o sedm zemí a zároveň zde proběhne napjatě očekávaná debata k několika tématům klíčovým pro celý současný svět. Spojence čeká například rozvaha, jak dál ve válce s terorem a co se zeměmi jako Irák či Severní Korea, které dnes tvoří jeho osu. Vedle toho – či možná právě v souvislosti s tím – budou v Praze debatovat evropští vůdcové s americkým prezidentem Georgem Bushem, nakolik si může Evropa dělat vlastní světovou politiku a přehlížet přitom zájmy USA. A taky naopak. Výsledek této diskuse zřejmě ovlivní další podobu euroatlantické spolupráce, jíž někteří komentátoři už dlouho věští otřesy a komplikace. Většina politických výroků i novinářských analýz ovšem vyznívá opačně: vztahy mezi Evropou a Spojenými státy jsou pevné jako vždy a případné neshody půjde lehce urovnat. Pražský summit ukáže, který pohled platí víc. Pokud by ovšem k roztržce skutečně došlo, její důsledky by byly velmi závažné a výrazně by ovlivnily bezpečnost Evropy.

Udeř a znič

Historie Severoatlantické aliance, garanta půlstoletého evropského míru a vítěze nad sovětskou „říší zla“, je příběhem o americkém sjednocování Evropy. Česko se do tohoto filmu zapojilo v roce 1999, kdy spojenci „zapomněli“ na jeho komunistické angažmá a spolu s Polskem a Maďarskem ho přizvali ke spolupráci. A na pražské schůzce bude vstřícnost k bývalým nepřátelům pokračovat. Druhá vlna rozšíření nabídne členství možná až devíti postkomunistickým státům a posune NATO až k ruským hranicím. Takový vzmach samozřejmě vyvolává obavy a otázky. Vyplatí se nám ti nováčci? Nerozvrátí náš pečlivě budovaný spolek? Je to opravdu správná strategie? ptají se někteří představitelé spojenců.

Po pádu bolševismu se změnilo pojetí války i míru. Jeho zárukou už není snaha mít nad nepřítelem ničivou převahu (jen balistické střely z velmocenských arzenálů 80. let by dokázaly zničit život na několika zeměkoulích), jako spíš rozdrtit možnou hrozbu dřív, než stačí pořádně zesílit. Spojené státy dnes prosazují prevenci, ochromující operace proti zemím, které znamenají nebezpečí: disponují zbraněmi hromadného ničení a jejich politické systémy jsou přitom totalitní a nevypočitatelné. Mezi nejznámější operace tohoto druhu patří válka v Perském zálivu z počátku 90. let, zásah v Bosně a úder proti Jugoslávii. Osvědčily se. Různorodá aliance s mandátem OSN, ale pod vedením Spojených států osvobodila okupovaný Kuvajt, ukončila vražednou válku v Bosně, zastavila genocidu kosovských Albánců a zbavila moci totalitního nacionalistu Slobodana Miloševiče. Nejžhavějším kandidátem dalšího „preventivního úderu“ je dnes irácký diktátor a usilovný výrobce atomové bomby Saddám Husajn.

Německo říká ne

Debata o válce proti Iráku bude bezesporu hlavním bodem pražské schůzky. Jde totiž o průsečík spojující dvě ze tří základních témat Aliance: boj proti terorismu a neshody mezi USA a jejich západoevropskými spojenci (vyjma Velké Británie).

Spojené státy jsou dodnes přesvědčeny, že podíl na teroristických útocích z loňského 11. září měl i Saddámův režim. „Naše tajné služby mají nepřímé důkazy, že Irák podporuje Al Kajdu,“ prohlásil letos v létě americký prezident George Bush. Důkazy ovšem nikdy nezveřejnil s odkazem na to, že jejich utajení je nutné v boji proti terorismu. „Vojenský úder na Irák bude nevyhnutelný, pokud Bagdád nevykáže ze země všechny teroristy, nezlikviduje zbraně hromadného ničení, nepřestane vyvíjet jadernou bombu, nezastaví represe proti vlastnímu lidu, nezačne dodržovat lidská práva, nevrátí majetek ukradený po útoku na Kuvajt a nepřestane ilegálně vyvážet ropu,“ řekl Bush v září před Valným shromážděním OSN.

Přestože americký ministr obrany Donald Rumsfeld opakovaně v tisku prohlásil, že při útoku na Irák nejde o „žádné válečnické choutky, ale o nutnost bránit demokracii“, západoevropské spojence – především Francii a Německo – příliš nepřesvědčil. Francouzský prezident Jacques Chirac několikrát opakoval, že jeho země v žádném případě nepodpoří jednostranný a Radou bezpečnosti OSN neschválený útok. To nepřekvapilo. Francie se vůči USA vymezuje už desítky let. Německá pozice, kdy se letos na podzim od Ameriky svorně odvrátili vůdcové vládní většiny i opozice, však řadě pozorovatelů vzala dech. Kancléř Gerhard Schröder (a po něm i jeho konzervativní oponent Edmund Stoiber) hodil za hlavu všechno, co Spojené státy během studené války pro Německo udělaly, zapomněl i na své řeči o „neomezené solidaritě“ s Amerikou pronesené loni po 11. září a ve snaze neztratit vítězství ve volbách vsadil na protiamerickou kartu. „S námi vůbec nepočítejte,“ vzkázal Schröder Američanům ohledně iráckého tažení a jeho ministryně spravedlnosti Hertha Däubler-Gmelinová dokonce Bushe kvůli Iráku přirovnala k Adolfu Hitlerovi. Led, který poté pokryl vztahy mezi Berlínem a Washingtonem, se od té doby daří rozmrazovat jen s obtížemi. Peter Struck, nový ministr obrany v Schröderově vládě, už nad slovy své vládní (mezitím odvolané) kolegyně vyjádřil lítost a dvakrát se sešel přímo s rozzlobeným šéfem Pentagonu. Ale chlad trvá. „Ne, už jsou neotrávené (unpoisoned),“ odpověděl Rumsfeld po schůzce se Struckem suše na novinářskou otázku, zda vztahy s Německem stále považuje za „otrávené“ – jak je označila Bushova poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová.

Co tohle vše může – ale samozřejmě nemusí – znamenat, naznačil článek bývalého amerického ministra obrany Henryho Kissingera, zveřejněný v Lidových novinách předminulou sobotu. Podle něj jde o vážnou krizi sahající hlouběji než k volebnímu oportunismu a hádce o smysl americké protisaddámovské politiky. Kissinger je přesvědčen, že konec studené války přivedl Německo – a s ním samozřejmě i Evropu – opět na rozcestí. S pádem Sovětského svazu se Němci přestali cítit ohroženi a mnohem víc než přátelství s Amerikou je zajímá jejich postavení v Evropě. Schröderovo rozhodnutí prosazovat „německé zájmy“ bez ohledu na spojence Kissinger hodnotí jako předzvěst německých snah vybojovat si – „snad ve spolupráci s Ruskem“ – post evropské vůdčí mocnosti. „To vrací Evropu do časů před první světovou válkou,“ píše Kissinger, který počátkem 30. let jako šestiletý chlapec prchl spolu s rodiči z Německa před nacismem.

Impotence Evropanů

Antiamerikanismus Francie, Německa a některých dalších evropských spojenců má dvě hlavní příčiny. V první řadě jde o nechuť Západoevropanů utrácet na svou bezpečnost částky srovnatelné s tím, co vydává Amerika. Zatímco Spojené státy vydávají ročně na zbrojení přes tři sta miliard dolarů, všichni jejich evropští spojenci se dohromady složí na necelých dvě stě. To má samozřejmě za následek rostoucí technologickou zaostalost západní Evropy vůči USA a nebetyčnou převahu Ameriky ve společných akcích typu Jugoslávie či Afghánistán. Evropané ovšem tuto superioritu těžce nesou a čím dál víc je trápí otázka, co si počít s rostoucím vlivem USA a jak se k němu postavit. Mělo to přece být jinak. Po studené válce se Evropa začala emancipovat a spřádat plány, jak se jako celek stane jedním ze dvou, případně tří klíčových hráčů na světové scéně. Zatím to ale nějak nevyšlo. Mimochodem, o tom proč, svědčí nejnověji případ Turecka odmítaného Evropskou unií. Turecko je důležitým klíčem k Asii, pro Evropu je tento kontinent daleko a důležitější je pro ni vlastní strach z tureckých pracovních sil a tamního islamismu.

První úder evropskému sebevědomí zasadily balkánské války. Obnažily nepřipravenost evropských elit chápat kontinent jako jeden celek a cítit za něj společnou odpovědnost. Neschopnost Evropanů zastavit balkánské masakry od Vukovaru přes Srebrenici až ke Kosovu donutila Spojené státy zasáhnout a věci vyřešit.

Druhým klackem pod nohama vysněného evropského obra se stala globalizace. I ta posílila vliv USA. Evropské země se totiž ukázaly příliš rigidní a do sebe zahleděné, než aby mohly Spojeným státům čelit na globálním trhu kultury a myšlenek. A konečně třetí překážkou je neschopnost Evropy postavit na nohy vlastní společnou armádu. Dohoda, uzavřená při summitu Evropské unie v prosinci 2000 v Nice, předpokládá vznik vojska o síle 60 tisíc mužů a žen, které by bylo nasazováno na „evropském dvorku“, tedy tam, kde by si měl udělat pořádek starý kontinent sám. Myšlenku inicioval britský premiér Tony Blair, který zajisté neměl v úmyslu zpochybňovat význam Severoatlantického paktu pro evropskou bezpečnostní strukturu. Jeho návrhu se však ujala Francie a prosadila změny vyvazující „evropskou armádu“ ze součinnosti s USA, respektive NATO. Jak by celá ta nezávislost po francouzsku dopadla, ukazují čísla. Armáda, která by měla oficiálně fungovat od příštího roku, je zatím v plenkách. Lídr protiamerické vzpoury – Francie – schválil na roky pro období 2003–2008 dokonce menší vojenský rozpočet než v předchozích pěti letech. Jak navíc připomínají vojenští odborníci, Francouzi požadované sdílení tajných informací mezi NATO a „evropskou armádou“ vyžaduje velkou důvěru. Ta je ovšem zásadně nahlodána přinejmenším od doby, kdy před třemi lety vyšlo najevo, že vysoký francouzský důstojník předával během kosovské operace Bělehradu zprávy o cílech spojeneckých náletů.

Všechno tohle dohromady vede ke spekulacím o možném rozpadu Aliance. „K faktickému rozpuštění NATO možná schází jeden americký samostatný krok,“ napsal americký vojenský historik Victor Davis Hanson v říjnovém vydání měsíčníku Commentary. „Pokud by Spojené státy šly do Iráku samy jen s evropským remcáním v zádech, úspěšně by odstranily Saddáma Husajna a vypěstovaly tam veřejně akceptovanou vládu, podpora jakékoli budoucí vojenské akce na podporu evropských mocností ze strany amerických obyvatel by se drasticky snížila,“ tvrdí Hanson.

Kam bude směřovat spojenectví Evropa-USA, ukáže v Praze především setkání Bushe se Schröderem, první oficiální od německého „ne“ útoku na Irák. Znovu se bude mluvit o rozpočtu na vojenské výdaje a o tváři vojenských sil, které budou podřízeny v případě operace NATO Bruselu. V tomto Američané couvli, po evropských zemích nebudou vyžadovat plné nasazení, ale pouze jednotky podobné třeba české protichemické jednotce operující nyní v Kuvajtu nebo britské letky, které plně komunikují s americkými zbraněmi.

Místo pro akci

Odpovědi na existenční otázky mají přímý dopad i na aktuální kroky, jako je právě rozšíření Aliance. NATO chce prohloubit demokracii v zemích mezi Ruskem a Německem. Chce z těchto bývalých nepřátel udělat spojence. Zároveň však hodlá posílit svoje operační a vojenské schopnosti. Všech deset nových uchazečů o vstup do NATO má dohromady vojenský rozpočet ve výši tří miliard dolarů, rovnající se jednomu procentu amerického rozpočtu nebo dvojnásobku vojenského rozpočtu České republiky. Rumunsko, Bulharsko, Slovensko a Albánie disponují početnými, ale zastaralými armádami, které jsou nepoužitelné v moderních konfliktech typu současné války s terorem. Pobaltské země, Slovinsko, Makedonie a Chorvatsko začaly stavět armády na zelené louce a i tady je sporné, zda jsou jejich vojenské síly schopny nasazení v operacích NATO – byť jsou stavěny podle aliančního vzoru jako malé a mobilní jednotky.

Americký senátor John McCain už loni prohlásil, že vstup nových zemí do transatlantického spolku utvrdí jejich vnitřní demokracii. „Členství v Alianci bylo dosud zárukou, že v zemi nevznikne nějaký autokratický nebo nedemokratický režim,“ potvrzuje McCainovo přesvědčení i český prezident Václav Havel.

„Když se Aliance rozšiřovala v roce 1999 o Česko, Polsko a Maďarsko, existovaly v Bruselu obavy, že Aliance oslabí. Nestalo se. Rozšíření bylo úspěšné, nové země se osvědčily a ukázaly, že ani přijetí dalších zemí Alianci nepřivede do úzkých,“ řekl před deseti dny Českému rozhlasu zástupce generálního tajemníka NATO Allessandro Rizzo. Jde samozřejmě o diplomatické vyjádření. Brusel několikrát vyjádřil výhrady k jednání nových členů.

O největší šok představitelů NATO z nováčků se postarala před třemi a půl lety česká vláda, která zdržovala schválení útoku na Miloševičovu Jugoslávii. 25. března 1999, těsně před půlnocí, v době, kdy už Aliance měla podle původního plánu útočit na cíle v Bělehradu a okolí, kabinet Miloše Zemana ještě jednal o tom, jestli je akce nutná. Když po několika urgencích dostali šéfové Aliance odpověď „počkejte, teď jedná suverénní česká vláda“, začali Aliancí kolovat pochybnosti o smyslu vstřícnosti vůči postkomunistům. Pozdější nasazení českých jednotek v mírových misích rozpaky z našeho angažmá trochu smazaly.

Problémy jsou i s Maďary, kteří už léta odmítají zvýšit svůj nízký vojenský rozpočet. „Maďarská armáda má nedostatek zbraní, naši vojáci neumí jazyky a neznají předpisy spolupráce s NATO,“ připustil před měsícem v maďarském tisku ministr obrany Ferenc Juhász. Sliby o vojenské reformě nedodržela nakonec ani jedna z nových zemí. Jak už bylo řečeno, Aliance požaduje po členech malé, mobilní armády, vybavené slušnou vojenskou technologií a zbraněmi, které komunikují se zbraněmi spojenců. Ve třech nových aliančních zemích přitom přežívají armády plné byrokratů a zastaralé techniky. „Tisíce důstojníků a vojáků těchto zemí ale prošly západními vojenskými školami, stážemi a misemi. Jejich umění komunikovat – nejen mluvit, ale ovládat předpisy, taktiku, operace, způsoby velení Aliance – se západními důstojníky dává šanci na začlenění vojsk do NATO,“ říká náčelník generálního štábu Jiří Šedivý.

Sedm, nebo devět?

Aliance se z prvního rozšíření poučila. Noví uchazeči dostali složku „Akční plán členství“ a v ní několik úkolů. Zjednodušeně řečeno, všechny kandidátské země předkládají každý rok podrobnou zprávu o politickém, ekonomickém a obranném vývoji a zároveň plán, jak a kam by měl vývoj země směřovat. „Je to tak trochu obdoba přístupových jednání k Evropské unii,“ říká k tomu organizátor pražského summitu Alexandr Vondra.

„Aliance se může rozšířit až o devět členů,“ řekl minulý týden už citovaný šéf NATO Robertson. Tím zaskočil média, protože z kusých informací od představitelů Aliance se mělo za to, že Aliance nabídne vstup sedmi zemím. Jaké jsou tedy šance jednotlivých států? Členství určitě nemine Slovinsko. A po nedávných volbách, které nepustily k moci Vladimíra Mečiara – považovaného Aliancí za nepřijatelnou osobnost – také Slovensko. Velkou šanci mají pobaltské země. Do Prahy nepřijede ruský prezident Vladimír Putin, který byl pozván na rozhovory NATO-Rusko. Odmítl pravděpodobně proto, že nechce asistovat pozvání Litvy, Lotyšska a Estonska do Aliance. Rumunsko mělo šanci na členství už v minulém kole rozšiřování a je pravděpodobné, že se tentokrát do Aliance dostane, i když stav armády a politická situace v zemi se od roku 1999 příliš nezměnily. Rumunsko ale vyslalo svoje jednotky do Afghánistánu a nedávno nabídlo Washingtonu svoje základny a vzdušný prostor, pokud by američtí vojáci zaútočili na Irák. Šance na přijetí se zvedly i v případě Bulharska, jehož území je strategicky velmi významné. Pokud dojde na Robertsonova slova a NATO přijme devět členů, mají šanci Chorvatsko a Makedonie – v balkánských zemích vypukla v posledních deseti letech spousta vojenských konfliktů a začlenění obou zemí do Aliance zabrání recidivě válek. „Definitivně se rozhodne v Praze,“ prohlásil minulý týden George Robertson.

Rozhovor

V krizích jsme vždy drželi spolu,

říká Joseph Nye, děkan Kennedy School of Government a náměstek ministra obrany za prezidenta Billa Clintona

Jste pro výrazné rozšíření Aliance? Jaký smysl by mělo mít nové NATO?

Stále věřím, že NATO má důležitou úlohu i po skončení studené války jako bezpečnostní pojistka a jako spojovník Evropy se Spojenými státy. NATO se nikdy nepohybuje rychle, ale s časem se mění. To je ostatně pochopitelné, neboť u organizace s devatenácti členy se konsensus hledá obtížně.

Evropané mají dojem, že USA obcházejí nutnost jednohlasného souhlasu s každou akcí Aliance. Neškodí kolektivní rozhodování akceschopnosti NATO?

Je vždy neohrabané mít organizaci pracující na základě shody všech členů. Takže někdy musíte hledat řešení mimo omezující jednohlasnost. Na druhé straně funguje NATO už několik desítek let docela efektivně navzdory svým složitým procedurám. Myslím, že tomu tak bude i nadále.

Ve své knize „Název“ píšete, že Spojené státy by neměly jednat jednostranně, aby nepro-mrhaly svoji měkkou moc (píšete soft power). Jak lze najít rovnováhu mezi vedením a arogantním diktováním?

To je pro Spojené státy jedna z klíčových otázek. Jsou jedinou supervelmocí a zřejmě jí zůstanou i v následujících několika dekádách. Myslím, že arogantním jednáním Amerika svoji moc paradoxně omezuje. Prezident Bush řekl v předvolební kampani v roce 2000: „Když budeme pokorní, ostatní nás budou respektovat, ale když budeme arogantní, tak nás nebude respektovat nikdo.“

Hodně se teď mluví o možném útoku na Irák. Souhlasíte s ním?

Jsem rád, že prezident Bush jedná prostřednictvím OSN. Bál jsem se, že bude postupovat osamoceně. Spojené státy sice mohou Irák porazit samy, ale bylo by to mnohem složitější a dražší, než kdybychom jednali se spojenci.

Obáváte se hlubší roztržky mezi Německem a USA?

Myslím, že prezident Bush nezvládl složitý vztah s Německem dobře, a myslím také, že kancléř Schröder nezvládl vztahy se Spojenými státy dobře. Ale časem se tato situace urovná.

Noví členové a kandidáti Severoatlantické aliance jsou podle průzkumů i proklamací vesměs mnohem příznivěji nakloněni Spojeným státům než jejich západoevropští spojenci. Proč?

Je to dané koncem studené války a podílem USA na porážce komunismu. Ale budoucnost střední Evropy leží podle mého názoru v západní Evropě. Střední Evropa je v NATO, a je tedy členem transatlantické obce. Její celoevropská identita není v protikladu k této euroatlantické identitě, naopak, jedna by měla posilovat druhou.

Podle častých vyjádření politiků to vypadá, že se blíží roztržka mezi Evropou a Amerikou. Existuje nebezpečí rozpadu spojenectví?

Je tu riziko občasných třenic a napětí, ale nikoli rozkolu. V dějinách našich společných vztahů bylo vždy dost vzájemné kritiky, ale v rozhodujících chvílích, v krizích jsme drželi spolu. Očekávám, že to bude pokračovat.

Má Rusko volnou ruku k porušování lidských práv v Čečensku jen proto, že Washington potřebuje jeho spolupráci v boji proti terorismu?

Útok z jedenáctého září vytvořil mezi vládami jistou shodu o potřebě tvrdého postupu proti terorismu a i jistou toleranci vůči některým protiteroristickým opatřením. Takže se mlčí třeba o ruských vojenských akcích v Čečně. Rusko by nemělo mít úplně volné ruce a měl by stále existovat prostor pro kritiku.

Rámeček

Cukr pro mušketýry

Severoatlantická aliance je ze současného amerického pohledu – konzervativního i liberálního – užitečná ze dvou důvodů. První vychází z úspěšné tradice. NATO je bezpečnostní pojistka vlivných demokracií. Fakt, že se po loňském 11. září Aliance přihlásila k sebeobrannému pátému článku Washingtonské smlouvy, dokazuje, že mušketýrské motto „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ není fráze. Viděno z Prahy je to nejlepší zpráva mezi dobrými zprávami vyplývajícími z čerstvého členství. Dalšími je například pravidelná americká vojenská pomoc ve výši půl miliardy korun ročně, zahraniční studia našich vojáků, podíl české politiky na světovém vývoji, úcta ze stran uchazečů, kterým pomáháme ke vstupu vytvářením společných jednotek (Slovensko) nebo projektů (Litva).

Washington prosadil, že nově budované jednotky rychlé reakce o síle jedenadvaceti tisíc mužů budou nasazovány mimo evropský prostor, pokud to bude nutné. Tím se NATO mění v aktivní sílu, jež může pomoci naplňovat i rekonstruovaný prvek z bezpečnostní doktríny Spojených států: totiž preventivní operace. Ty byly vždy součástí možného arzenálu amerických akcí. Spojené státy se bránily podepsat smlouvu, jež by jim zakazovala zaútočit první, čehož komunistická propaganda obratně využívala. Preventivní akce jen nebyla tak zdůrazňována, jako to činí současná administrativa v boji proti těm, kteří ohrožují celosvětovou bezpečnost.

Dalším, z amerického pohledu zatím nepříliš výrazně artikulovaným důvodem k existenci NATO je přetvoření Aliance do jakési návnady, cukru, nabízeného nestabilním a potenciálně nebezpečným státům jihovýchodní a východní Evropy. Podívejte, jak se vede vašim bývalým soudruhům, kteří sekají dobrotu, a proto jsme je vzali do klubu – říkají Američané směrem k Balkánu. A některé státy, jako třeba Chorvatsko, začínají chápat. V této věci mohou najít uplatnění i Češi. Mohou se soustředit v pozici rádce a patrona na chudé státy jihovýchodu a východu a pomáhat jim. Slovinsko, další ze sedmi zemí, které budou v Praze přijaty do struktur Aliance, se už dlouho podílí na balkánských mírových misích a nedávno za to sklidilo pochvalu významného amerického republikánského senátora Johna McCaina.

Tomáš Klvaňa je zástupcem šéfredaktora Hospodářských novin.