V náručí digitálního táty

Doby, kdy umění patřilo především do galerií, jsou nenávratně pryč: letošní setkání mezinárodní organizace pro elektronické umění ISEA na konci října v japonské Nagoye názorně ukázalo, že umělci dokáží obsadit bez nadsázky celé město. Tradičnější díla zůstala v muzeích a galeriích, dvě velké tovární haly obsadily projekty zaměřené na nové technologie a exponáty na veřejných prostranstvích usilovaly o pozornost chodců. Pro tak různorodou směs tisíců umělců a teoretiků, jaká se sjela do Nagoye, je těžké hledat společné jmenovatele i název přehlídky, ve druhém případě pro tentokrát vypomohla mnohoznačná japonština. Příhodný neutrální název Orai, který může znamenat komunikaci, smlouvu, ulice, dopravu, příchod a odchod, dobře vyjádřil hlavní přání všech zúčastněných: být v pohybu a potkávat se s druhými lidmi.

Nejstarší z rodu Kuncoro

Jedna z městských ulic Nagoye, dočasně přejmenovaná na @port02, se během setkání přeměnila v umělecký prostor pro dvacet výstav a instalací. Právě tady mohl návštěvník narazit na plakát s nakreslenými tvářičkami 16 dětí opatřený nápisem „hledají se“. Nešlo ovšem o skutečné ztracené školáky, ale o svérázný projekt indonéského umělce Piuse Sigita Kuncora.

Tváře na plakátech si Kuncoro vysnil, namaloval a nyní je hledá po celém světě. Jsou to „jeho děti“: do portrétů umělec vtiskuje své rysy a rysy své japonské přítelkyně a plakáty poté vylepuje po indonéských a japonských ulicích. Když…