Schoulím se na podlahu

Přítel z Brna se při své letošní cestě Indií dostal do nepříjemné situace. V rezervační kanceláři si koupil lístek na vlak Váránasí–Amritsar a podle jízdního řádu nastoupil ve tři hodiny v noci do vagonu. Znal přitom poučku zkušených: možná zjistíš, že je tvoje místo obsazené, pak ale musíš být tvrdý a toho Inda vzbudit a vyhodit. Nebo zavolat průvodčího. Jak ale záhy zjistil, situace může být komplikovanější. Když přišel ke svému vlakovému lůžku, spalo na něm mentálně postižené indické děvče. „Bylo mi jasné, že nějaké vyhánění není možné, a snažil jsem se mezi spícími osobami sehnat její rodiče,“ vzpomínal později. „Po dlouhých minutách jsem je našel, ale nepodařilo se mi je přesvědčit. Tropit nějaký poprask mi připadalo nevhodné.“ Nakonec mu otec dívky našel jiné místo, o které se ovšem brzy přihlásil jiný pasažér. Dohadování, kde bude ležet, pak pokračovalo celých třicet hodin jízdy.

Shluk těl

Při cestování po Asii každý Evropan brzy ztrácí svůj z domova vypěstovaný pocit, že má přirozený nárok na pohodlné cestování. Podstatně se změní i samotný pohled na to, co je a co není pohodlné. Například cesta vlakem přes Pákistán z Láhauru do Kvéty trvá asi dvacet čtyři hodin. V celém vlaku je jediný vagon s lůžky, sehnat lístek bez rezervace předem je tedy nemožné. Lístky k sezení jsou k mání jen několik desítek minut před odjezdem a při prodeji propukají hádky a strkanice, v nichž se cizinec orientuje jen s obtížemi. Ve…