Ve středu Irák přijal novou rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Stalo se to, na co by do poslední chvíle jen málokdo vsadil dolar, euro či korunu: režim Saddáma Husajna vpustí do země zbrojní inspektory OSN s posíleným mandátem, aby tam pátrali po iráckém arzenálu zbraní hromadného ničení. Proč se tak Saddám rozhodl, když ještě v pondělí mu vlastní parlament doporučil, aby se rezoluci nepodřizoval? Nelze odpovědět zcela jednoznačně. V zemi, kde diktátora v referendu podpoří plných 100 % obyvatel, čehož nikdy nedosáhl ani Brežněv, ba ani Stalin, je názor jakéhokoli ústavního orgánu jen podmíněný. Saddám Husajn se však možná rozhodl přistoupit na podmínky rezoluce i z racionálních důvodů: stále se mu ještě nabízí šance, že i tak vyjde z celé patálie v očích „svého“ lidu jako vítěz.
Kdyby Saddám na novou rezoluci přistoupil hned, vypadalo by to jako kapitulace. Pokud na ni přistoupil po velkém zdráhání poté, co Francie prosadila kompromisní verzi a co tuto verzi schválilo všech 15 členů Rady bezpečnosti včetně Sýrie, může irácký diktátor působit jako muž, který dokáže hýbat postoji velmocí, dokáže přimět k jisté pokoře i Spojené státy. V tomto přetahování se o rezoluci či mandát inspektorů, o to, zda Bagdád vyvíjí, nebo nevyvíjí jaderné zbraně, však trochu zaniká jiná otázka. Spočívá hlavní hrozba ve zbraních hromadného ničení, nebo už v Saddámově ideologii? Není to otázka akademická, ale ryze praktická pro brzkou budoucnost. Jde o to, zda je Saddám Husajn jen…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu