Mimochodem

Konference k zahájení činnosti Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví, který letos na podzim zřídilo ministerstvo kultury, začala v Divadle Na zábradlí den po pětaosmdesátém výročí ruské revoluce. Témata konference zněla hodně teoreticky (psychosomatické disciplíny jako předpoklady autorského herectví, filozofie a metodologie dialogického jednání), úvodní příspěvek však vycházel ze života. Profesor Ivan Vyskočil, jenž ústav povede, v něm vzpomínal, jak se někdy před půlstoletím k myšlence autorského herectví dostával. DAMU prý studoval hlavně proto, aby pochopil, co tak divná profese jako herectví vlastně obnáší, a po jejím absolvování vystudoval z téhož důvodu ještě psychologii a filozofii (k jeho učitelům patřil i Jan Patočka). V závěru studia působil jako psycholog mravně narušené mládeže, obcházel polepšovny a obzvlášť se prý sblížil s vyšehradskými partami.

„To byly dialogy!“ pochvaloval si ve své konferenční řeči dávné hovory s nezletilými delikventy na pevnostních šancích nad Vltavou. V duchu jsem spatřil, jak po vysokoškolském zasvěcení do umění i věd přijímá rodící se autor třetí stupeň iniciace od věhlasných výtržníků. Krátce nato stál u zrodu prvních malých scén, spoluzakládal Redutu (1957) a Divadlo Na zábradlí (1958), kam roku 1961 přijal mladého Václava Havla. Den po výročí bolševické revoluce připomněl, jak se rodila první ohniska české rebelie proti jejím dogmatům. Potěšilo mne, že u toho v povzdálí nechyběli vyšehradští jezdci …