Ruské když a kdyby

Když ve středu ruské ministerstvo zahraničí obvinilo Českou televizi z propagace terorismu, každý soudný člověk musel zastříhat ušima: nešlo totiž o nic jiného než o protest Moskvy proti vysílání dva roky starého dokumentu „Odvrácená tvář světa“ Jaromíra Štětiny, Petry Procházkové a Pavla Hanuše, snímku informujícího o brutálním postupu Kremlu v Čečensku, jenže uvedeného těsně po zásahu proti teroristickému komandu v divadle v Moskvě. Když Moskva 5. listopadu přiměla dánskou vládu, aby zatkla čečenského vicepremiéra Achmeda Zakajeva, byla to pro české čtenáře jen víceméně agenturní zpráva, ale mrazivé kádrování České televize placené z peněz českých daňových poplatníků odhalilo věru mnohé. Když se ruské úřady před dvěma týdny rozhodly tvrdě zasáhnout proti teroristům, uspěly – nikoli v absolutním smyslu záchrany všech rukojmích a likvidace všech teroristů, ale přinejmenším v tom smyslu, že se v časové tísni rozhodly pro relativně účinnou metodu, jak s teroristy nejednat a zachránit hodně rukojmích (to samo o sobě není málo). Když ale po zásahu v moskevském divadle nad tímto plusem převážil chaos, nejistota a neinformovanost, přistupují ke slovu spíše kdyby.

Kdyby Rusové dopravili k zásahu vyškolený personál, mohly být zachráněny desítky lidských životů… Kdyby Rusové připravili dostatek protilátek… Kdyby včas zveřejnili, o jakou chemikálii se jedná… Kdyby Duma nerozhodla, že žádné vyšetřování nebude… Kdyby nerozkazovali…