Mimochodem

Naše vesnice leží na rozhraní tří světů. Úrodné řepné roviny středního Polabí se tu lomí do členitých svahů dolního Povltaví, které klesají k skalnatému a zalesněnému kaňonu řeky. Třetím světem je z našeho hlediska Praha, kam není vidět, protože je za kopcem. Pokud se na ni chce mermomocí někdo podívat, dostane se pěšky za čtvrthodinku k Ládví, kde na něj čeká panorama průmyslových Vysočan, nebo opačným směrem k svahům nad Trójou, odkud sice spatří Pražský hrad, ale jen jako neforemnou kupu starého kamení v pozadí stalinsky úhledného hotelu International.

Ač neviditelná, vyzařovala metropole po celá devadesátá léta mocné politické vzrušení do zdejších hospůdek, kde se scházejí sousedé. Zvlášť vrcholná politika všechny zajímala. Před deseti lety se tu nejvíc rozléhalo velebení doktora Sládka. Jeho styl se výborně hodil k hospodskému láteření a lamentování, kdyby tu člověk lamentoval střízlivě a moudře jako Pithart nebo Pehe, kazil by zábavu. Před volebními urnami však legrace končila a nejvíc hlasů tu opakovaně dostávaly velké, pragmatické strany, na něž se předtím v hospodách nejvíc nadávalo.

Teprve v souvislosti s komunálními volbami letos na podzim se naše vesnice poněkud vymanila z mediálních sítí. Debatéři přestali propadat záchvatům bezmocného vzteku nad proradností Klause či Havla a celkem uvážlivě rozprávěli o místních kandidátech, s jízlivostí si připomínali jejich dávné i nedávné poklesky a s uznáním hovořili o jejich zásluhách. Soupeřila tu spolu…