Legitimace s podmínkou

Na první pohled věru senzace. Člen NATO s islamistickou vládou. Nejstarší čekatel na členství v Evropské unii s islamistickou vládou. De facto jediný spojenec Izraele na Blízkém východě s islamistickou vládou. Přitom uplynulo sotva čtrnáct měsíců od 11. září 2001, od islamistického útoku na západní civilizaci, jak by nejspíše řekl Samuel Huntington. To vše se může čtenáři novin vybavit při zprávě, že před týdnem, v rámci výsledku parlamentních voleb v Turecku, získala Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) absolutní většinu, sestaví jednobarevný vládní kabinet, leč nikdo se kvůli tomu nezblázní.

Zemi, která je naším spojencem v NATO, která je předpolím zvažovaného útoku na Irák, která silně ovlivňuje fakt, zda Kypr – coby náš souputník-čekatel do Evropské unie – bude jednotný, nebo rozdělený, ergo v tomto případě pro EU těžko přijatelný, budou vládnout islamisté, respektive postislamisté, jak si sami říkají. Co si o tom pomyslet?

Armáda nestraší

Turecko prošlo revolucí. Ne snad proto, že strana hlásící se k islámu získala ve volbách většinu. To už tu bylo koncem roku 1995, kdy sice turečtí islamisté získali ve volbách většinu, posléze – v roce 1996 – sestavili koaliční vládu, ale pak – v roce 1997 – narazili na hrozbu ze strany armády, instituce, která už osmdesát let brání sekulární charakter země, a z vlády se stáhli. Ne snad že by tehdy armáda provedla převrat jako v roce 1980, nicméně coby stráž…