Cesta za osvícením - díl poslední

Z cesty do Indie se nevyplácí nic psát, tedy alespoň nic do Respektu. Během jedné z vydařenějších redakčních porad se z jedné nevinné dovolené stane cesta za osvícením, a před autorem rázem stojí nesplnitelný úkol. „Kdy už konečně bude něco o tom osvícení,“ slýchá pak. Všem v Praze je přece jasné, že alespoň malému osvícení se v zemi pod Himálajem prostě nedá vyhnout.

To je pravda, člověk se ale musí snažit. Hledačů osvícení přibývá. Ještě před deseti lety tuto rozlehlou zemi křižovali mladí zápaďané s batohy na zádech. A pak leda indické rodiny s ešusy plnými navařené rýže, omáček a placek, které objížděly poutní místa a hinduistické oslavy. Tyto dvě skupiny zůstaly, přibyla ale další. O překot rašící indická střední třída objevuje kouzlo konzumní turistiky. Indii, přesněji řečeno zatím jen některá místa, tím mění k nepoznání.

V údolí plném hotelů

Příkladem je himálajské městečko Manali. Před deseti lety se sem sjížděli vlasatí běloši, v otlučených hotelích za dolar či dva strávili několik nocí a pak se rozjeli do okolí na sklizeň konopí. Manali bylo klidné a levné místo, na rozdíl od rovinaté Indie bez poledních veder, žebráků, prodavačů, kteří cizincům účtují trojnásobné ceny, zvědavých chlápků a jejich otázek „odkud jsi“, „jak se jmenuješ“ a „kolik máš dětí“.

Dnes je to jiné. Ve strmém údolí se buduje nová silnice, na níž smrtící zatáčky nad propastí nahrazují tunely. V Manali se…