Kam dopadl širák

Volbu titulu, kterým se režisér Michal Dočekal uvedl coby nový šéf činohry Národního divadla, lze interpretovat dvojím způsobem. Pro někoho je Cyrano sázkou na jistotu, jiný může naopak tvrdit, že právě uvedení hry, které bude nepochybně srovnáváno s mnoha jinými, svědčí o režisérově odvaze. V každém mínění je kus pravdy a jejich průsečík lze číst jako konfesi, s kterou Dočekal do Zlaté kapličky vstoupil. Jeho Cyrano jasně říká: přicházím s respektem k tradici tohoto domu a nehodlám vyhánět jeho věrné publikum. Zároveň ale chci také přesvědčit mladé diváky, že Národní divadlo není jen muzeální sbírkou legendárních jmen, na jejichž busty usedá prach.

Gaskoňští výsadkáři

Hraje se sto let starý překlad Jaroslava Vrchlického, verše ale archaickou dýchavičností rozhodně netrpí. V textu sice občas probleskne špetka knižně rozkošatělé neobvyklosti, ale ta jen inscenaci dotvrzuje punc ryzí básnicko-romantické mince.

Velké city, velké činy, velká slova a velká gesta – kdyby se Cyrano pitval skalpelem chladné logiky, tak by nedopadl nejlépe. Ale tím se Dočekal nezabývá a vypráví příběh o muži, který se bil sám se stovkou nepřátel, šermoval i veršoval a riskoval smrt kvůli dopisům pro milovanou ženu. Romantickou linii a obdiv k jejím literárním hrdinům, kteří neměli podobně jako Cyrano nic než „štít svůj čistý“, ještě v inscenaci dotvrzují drobné úpravy textu. Jedné z postav je tak například propůjčeno d’Artagnanovo jméno …