Cesta za osvícením – díl sedmý

„Is Iran good islamic republic?“ – je Írán dobrou islámskou republikou? Padesátiletý muž na ulici v íránském Isvahánu se upřeně dívá do cizincovy tváře. Napjaté čekání na reakci navíc podtrhne informací, že pracuje jako policista na autobusovém nádraží. „Mohlo by to být lepší,“ zazní odpověď, které ale Íránec zřejmě nerozumí. „A je Česká republika good islamic republic?“ ptá se Íránec dále. Tady už nelze nic předstírat. Po záporné odpovědi dialog končí a muž zklamaně odchází pryč.

Příjezd do Íránu na cestě z Indie a Pákistánu je vstupem do jiné civilizace. Z měst zmizí zvířata včetně celoasijského koloritu – divokých psů. Všude je o poznání sterilněji. Prach a výmoly na cestách střídá dokonalý asfalt, po němž se prohání výrazně více aut. Benzin je téměř zdarma. Silnice a ulice lemují veliké podobizny Svěráka a Štrougala v turbanech, i když spíše to asi budou fotky ajatoláhů Chomejního a Chameneího. Mizí i svobodné ovzduší Indie. Každých sto kilometrů musí auta zastavit a fízlové se samopaly kontrolují zavazadla i jejich majitele, nutno dodat za nápadného strachu kontrolovaných.

To nejdůležitější při zaznamenávání letmého dojmu z Persie je ale oblečení obyvatel. Muži jsou dokonalí fešáci v bílých ponožkách, vypasovaných „pláťácích“ a nažehlených košilích. Ale ženy vypadají jako chudinky zahalené do černého prostěradla, z něhož smí koukat jen obličej. Ta informace není nová, ale teprve při osobním…