Píseň je můj štít

Skoro všechno pěkné, co se dá říci o londýnském klubu Marquee, se vztahuje k jeho historii. V 60. letech, kdy to ještě byla zaplivaná špeluňka v Soho, v něm poprvé vystoupili Rolling Stones. V téhle podobě klub přežil do osmdesátých let, kdy byl uzavřen. Nedávno ovšem originální značku Marquee koupil Dave Stewart z Eurythmics (to by mělo posloužit jako dostatečné varování) a vybudoval klub úplně nový, v módní čtvrti Islington (před stěhováním do Downing Street tu bydleli Blairovi), navíc uvnitř komplexu obchodního centra. Nebožák, který stepuje ve frontě na lístky na gospelovou skupinu Blind Boys of Alabama proto zjistí, že se nachází na falešným mramorem obloženém plácku mezi butikem a kšeftem s mobilními telefony. A pokusí-li se uklidnit pomocí plechovky Budvaru, nekompromisně proti němu zakročí ochranka. Uvnitř si nažehlený šatnář řekne o dvě libry za to, že mu pověsil bundu, a pošle ho po schodech nahoru, kde náš zpravodaj omylem vleze do takzvané „lounge“ - infernální prostory, kde se vyskytují příslušníci, jak se dnes říká, „kreativní třídy“. Obletováni přeuctivými číšníky popíjejí míchané nápoje, uzobávají z pečlivě naaranžovaných talířů a s předstíranou blazeovaností nechávají svou podobu, aby se odrážela v zrcadlech. Inu, rockový klub jako když vyšije. Náš tumpachový pozorovatel se briskně přesune do sálu, který už vypadá relativně normálně.

Ježíš, Beckham a ti druzí

Gospelová skupina Blind Boys of Alabama vznikla v ústavu pro hluché a…