Mimochodem

V sále se setmělo a do očí diváků se zařízla oslnivá světla reflektorů. Z předsálí vtrhly do hlediště divoce vyhlížející postavy s holemi a železnými tyčemi. Křičely cosi o nastolení božího království na zemi a taky, že jim má obecenstvo odevzdat šperky a peníze. Zažil jsem to v jednom pražském sklepním divadle někdy před dvaceti lety. Málem jsem se opravdu vyděsil, i když šlo o součást inscenace mé vlastní hry. Říká se, že pokud člověk nepřijde s něčím pořádným do svých třiatřiceti, což je věk, v němž ukřižovali Krista, později se mu to už sotva povede. Také jsem se chtěl na dohled tomuto věku něčím literárním blýsknout, jenže v první polovině osmdesátých let byl oficiální terén příliš bažinatý. Náhodou jsem se tehdy sblížil se spolkem divadelních amatérů a během měsíce jsem pro ně sepsal hru, jež se skoro celá odehrávala v mučírně. Na skřipci byl natahován Martínek Húska, řečený Loquis, přední intelektuál husitské radikální levice, a vyslýchal jej pan Bořek z Miletínka, kališnický pragmatik a pozdější vítěz bitvy u Lipan. Martínek z mučidel hlásal sympaticky svobodomyslné názory, jež vyznívaly notně antikomunisticky, zatímco Bořek dokonale ztělesňoval úspěšného normalizačního cynika. Text, který byl asi hodně poplatný atmosféře doby, se naštěstí nedochoval, i když nějaká kopie možná ještě leží někde v šuplíku. Režisér miloval avantgardní postupy a všemožně se snažil rušit bariéry mezi jevištěm a hledištěm. Přepadení obecenstva husity přikomponoval na počátek třetího…