Mimochodem

Mnohým Pražanům změnily povodně trasy navyklých cest, přestupují na jiných zastávkách a mohou se důvěrněji seznámit se zákoutími, která až dosud vnímali jen zběžně. Takto se mi do cesty z práce přimotal laciný vinný šenk, který jsem předtím jen občas zahlédl z tramvaje. Probíhá v něm zrovna burčáková sezona, jakási tuzemská obdoba vídeňských oslav heurige či francouzského (a celosvětového) ochutnávání beaujolais nouveau. Svět ovšem čeká, až se mladé víno poněkud ukázní a projasní, zatímco my se nedočkavě vrháme na zakalený mok v tom nejdivočejším stadiu kvašení. Říká se, že báječně čistí organismus. Člověk by ho prý měl za sezonu vypít tolik, kolik krve mu koluje v žilách (pokud se mu po něm udělá špatně, půjde zaručeně jen o průvodní znak očisty). Šenk se nalézá v místech, kde ta nejlepší pražská čtvrť hraničí se čtvrtí jen o málo horší. Laciné hospody s dobrou adresou mívají zvláštní kouzlo - jako by se v nich spolu s návštěvníky zastavil sám čas, aby si zavzpomínal na lepší minulost. Upíjel jsem u baru očistnou břečku a sbíral síly na další úsek cesty k domovu, když tu můj zrak zalétl do kouta místnosti a spatřil tam známou tvář. Hovořila s několika společníky, smála se, mhouřila oči a také upíjela burčák. V posledních týdnech se objevovala skoro denně v televizi i na titulních stranách všech novin, o to nepatřičněji působila v téhle putyce. Jenže kam jinam si takový chlápek může zajít na víno? V každém lepším podniku by mohl narazit na některého ze svých věřitelů.…