Mimochodem

Stává se, že zdánlivě zcela okrajový problém zabrnká s překvapivou silou na nejcitlivější struny v duši národa. Jak si vysvětlit vzedmutí vášní, jež vyvolala vládní snaha zabalit občanům koblihy do celofánu? Jako by úředníci podráždili cosi hluboce zakořeněného v rodové paměti lidu, jehož kuchyně proslula už v nejstarších dobách hlavně moučnými pokrmy. Potomci mořeplavců obzvlášť citlivě vnímají povětří, Češi pečivo. Prodej knedlíků v celofánu nikoho nepopudil, neboť každý vycítil, že obal hmotě zdárně brání v okorávání, kobliha však má být lehce oschlá, aby na ní poprašek cukru nenavlhl. O balení koblih jsem se nikdy moc nezajímal, u buchet tomu však bylo docela jinak. S jejich balením jsme začínali někdy v osmé třídě. Dneska se hanbím, poučen feminismem, že jsme takto nazývali dospívající vrstevnice, ty otrkanější však za námi nezůstávaly pozadu a říkaly chlapcům kolíci. Těžko říci, zda šlo o metafory nebo metonymie, ale poetický náboj oněch slůvek je pro mne čím dál nespornější. Balit buchty jsme se učili na Václaváku. K zdokonalení našich schopností vymyslel spolužák Ludva zvaný Gibon soutěž, která měla ráz bojové hry. Pod muzeem, kde ještě nevedla magistrála, jsme se rozešli s úkolem ukázat se za dvacet minut pod ocasem koně svatého Václava s nějakým děvčetem. Vzpomínám na příšerné rozpaky, s jakými jsem se odhodlával oslovit nějaké úplně cizí, dlouhovlasé stvoření, jež bezcílně bloumalo bulvárem. Když jsem to učinil, bránice mi zpravidla povyskočila až k hrdlu a…