Cesta za osvícením - díl čtvrtý

Kdo se vydá z Kyrgyzstánu do západní Číny, potká první vojenskou kontrolu ještě dobrých deset hodin jízdy od hranic. Vzdálenost tady ale nehraje roli - stejně kolem nic jiného než hory a poušť není - a autobus po prašné, kamenité cestě urazí sotva dvacet kilometrů za hodinu. Z boudy oplácané hlínou vylézají tři postavy vzbuzující strach. Jeden kyrgyzský voják v uniformě amerického střihu a další dva ve starých ruských mundúrech ještě s komunistickými odznáčky na čepicích. Kolem dokola je široká větrná pláň, kterou z jihu utíná zasněžený hřeben Pamíru. „A kde je vízum?“ vyhrkne při listování českým pasem „Američan“. Vysvětlení, že jej Češi k cestě do Kyrgyzstánu nepotřebují, nestačí. „Proč nepotřebují? Ukrajinské, kazašské, čínské ano, a kyrgyzské ne? Proč ne?“ Námitka, ať se zkusí zeptat v Biškeku na ministerstvu zahraničí, také nemá úspěch a závora v děsivé pustině zůstává uzavřena. Znamená to návrat několik kilometrů zpátky k veliteli strážců hranice, která kdysi za studené války dělila dva nepřátelské světy - Sovětský svaz a Čínu. Komandant má naštěstí pro pravidla česko-kyrgyzské diplomacie větší pochopení a pouští autobus dál. Příjezd do Číny působí překvapivě mile. Nejde ani tak o to, že přízemní kyrgyzskou celnici připomínající dělnickou ubytovnu kdekoli na stavbě v Česku střídá čínský honosný vykachlíkovaný dům, kde z amplionu vyhrává hudba, všude je pečlivě uklizeno a hrbolaté cesty střídá hladká asfaltka. Vůbec se ale nepotvrzují zvěsti z debatních…