Babička a Viktorky z pouště Gobi

Pozorovatelé české literární scény už léta čekají, s čím přijde generace, jejíž citové zrání nepoznamenala léta normalizace a pozdního komunismu. Na co se asi zaměří „jitřní zrak“ těch nejmladších v poměrech již víceméně svobodných, byť stále nepříliš uspokojivých? Románová prvotina třiadvacetileté Petry Hůlové Paměť mojí babičce, kterou lze vzhledem k literárním kvalitám textu pokládat za prvořadou událost sezony, podává překvapivou odpověď. Autorka se zaměřila na Mongolsko. Ladění knihy suverénně předznamenává první věta: „Když je u nás doma šoró, kolem dokola geru se prohánějí igelitový pytlíky.“ Mongolská slova šoró a ger zaznějí prastaře jako magické zaklínadlo, aby byl obraz vzápětí korunován igelitovým pytlíkem, přelétavým a všudypřítomným, nadouvajícím se a splaskávajícím ztělesněním globální modernity. Ta také patří k hlavním hybatelům děje, zatímco protikladnou silou je přitažlivost tradice, rodinných historií a legend, konvencí, zvyků, ale také mentality vpečetěné do každého jedince rodem a plemenem. Svéráz přetrvává přes rozmanitá ohrožení na venkově, stále víc jej však pohlcuje město. Ve svých zvláštnostech je Ulánbátar vykreslen celkem realisticky, v obecné rovině však přerůstá v další literární variantu příslovečné „děvky babylonské“ a stává se rejdištěm démonů urbánní civilizace, kteří děsili pastevce a zemědělce už ve starověku.

Mezi dvěma říšemi

Román, sledující osudy čtyř generací pastevecké rodiny z Rudých hor, má šest částí,…