Mimochodem

Počátkem listopadu 1910 na jakémsi mussetovském soirée pozoroval Franz Kafka zpovzdálí básníka Paula Claudela, který tehdy v Praze řídil francouzskou diplomacii. „Konzul Claudel, lesk v očích, jejž zachycuje a odráží jeho široká tvář, chce se v jednom kuse loučit, v jednotlivých případech se mu to i daří, celkově však nikoli, neboť rozloučí-li se s jedním, stojí tu další, za něhož se znovu řadí ten, co se už rozloučil, " zaznamenal si do deníku a před námi bezmála po sto letech vyvstane poeta laureatus v plné slávě funkce, ale i s trapností rituálů, jimž se kvůli ní musí podrobovat. Nevidíme ovšem jen Claudela, ale také mladého Kafku, jemně ironického outsidera, který svůj osud začíná vychylovat zcela opačným směrem. Po státních vavřínech nedychtil, blíž měl k literátům, pro něž Verlaine razil přívlastek prokletí. V umění nezáleží na tom, zda je autor establishmentem vychvalován, nebo zatracován - dvorní rada Goethe jistě nepsal hůř než anarchista Shelley a naopak. Sám Claudel, pozoruhodný, dnes spíš nedoceněný katolický básník a dramatik, uctíval ze svých předchůdců nejvíc "prokletého“ Rimbauda, v němž rozpoznal mystika, a dobře by rozuměl i kafkovské směsi metafyzické a existenciální tísně. Překládat Verlainův pojem „les počtes maudits“ jako „prokletí básníci“ není příliš přesné. V češtině padá nepřízeň osudu na hlavy vzpurných literátů odněkud shůry, kam nikdo nedohlédne, zatímco ve francouzštině je výchozím významem „zlořečení“, civilněji pomluva či společenské…