Cesta za osvícením - díl třetí

Po kazašských zkušenostech působí vstup do sousedního Kyrgyzstánu jako balzám. Na hraničním přechodu žádná kontrola a pak bezproblémově strávená noc v nádražní hale hlavního města Biškeku. Optimismus z příjezdu do trochu normální země vzbuzuje i jméno města. Dříve se kyrgyzská metropole jmenovala Frunze po bolševickém vojevůdci, který tu pomáhal zlomit odpor kmenových náčelníků a připojil území k SSSR. Po rozpadu „říše zla“ se Kyrgyzové vrátili k původnímu názvu. Hlavnímu náměstí přesto vévodí mohutná socha Lenina s prstem namířeným na zasněžené vrcholky hor, které se nad Biškekem tyčí. Metropole není tím hlavním, proč do Kyrgyzstánu jezdí cizinci s batohy na zádech. Magnetem jsou právě hory s táhlými zelenými údolími obývanými zdejšími nomády. Kyrgyzské průsmyky jsou dnes také jediným místem, kudy se dá ze Střední Asie dostat do západní Číny, Tibetu či Pákistánu. Právě na tom člověk poznává, že se nedostal do úplně normálního státu. Přes průsmyk Thorugard, kudy je to z Biškeku do čínského Kazgaru nejblíž, sice dvakrát týdně jezdí linkový autobus, ten je ovšem určený jen pro místní. Cizinec musí vzít za vděk džípem z turistické kanceláře. I při plně obsazeném autě ale 620 kilometrů dlouhá cesta vychází na závratných 120 dolarů. Od letošního jara nicméně mohou návštěvníci používat autobusový spoj vedoucí přes druhý průsmyk - mezi západokyrgyzským městem Oš a čínským Kazgarem. Rozdíl je pouze v tom, že tuto dopravu provozuje uzbecká společnost, která se prostě rozhodla…