Ztraceni v proudu minut

Existují věci, pro které stojí za to trpět. Slova, jimiž filozof, spoluzakladatel a první mluvčí Charty 77 Jan Patočka popsal jeden z podstatných impulzů klíčového příběhu zdejší normalizace, se minulou neděli zhmotnila i všem Čechům, kteří nikdy neměli odvahu nebo příležitost se do něj zapojit. Česká televize totiž Chartě a jejím signatářům věnovala plných 150 minut hlavního večerního času na svém druhém kanálu. Navzdory tomu, že je až na pár výjimek zaplnili spoluobčané hodní pozornosti, to byly minuty plné utrpení.

Kdo se hlásí dobrovolně

Večer o Chartě začíná: před kamerou stojí mladá žena v hnědém kostýmu a strojeným hlasem uvádí adaptaci dosud nikdy nerealizovaného scénáře Václava Havla pojmenovaného Osudná noc. Základem dramatu jsou vzpomínky bolševika Vasila Biľaka na zasedání stranických špiček v noci ze 20. na 21. srpna 1968. Herci divadla Na tahu divákům nekonečné minuty s hranou toporností předvádějí absurdní detaily vrcholné komunistické schůze. Nic proti tomu, ale proč to trvá tak dlouho? Většina Čechů zná ještě pořád tento svět z vlastní zkušenosti natolik důkladně, že by jim zcela jistě stačila letmá připomínka. A ty, kteří si to nepamatují, by jistě mnohem víc zajímaly reálné detaily než touha herců předvést svým laskavým způsobem komunistickou debilitu. Divákovo zmatení, proč bez komentáře dostává místo Charty vpád spojeneckých vojsk, přerušuje až po dvaceti minutách první dokument. Slova a akordy písně Karla Kryla Kyselý sníh…