Zabijte dokument

Před dvěma lety jsem viděla půlhodinový film, který se nepodobal ničemu, co jsem znala. Byla to doslovná replika třicet let starého snímku německého dokumentaristy Harouna Farockiho Neodlišitelný oheň nazvaná Farockiho poučení (What Farocki Thought). V roce 1998 ji natočila Jill Godmilow. Tato umělkyně (tento týden se objeví na pražské přehlídce Febiofest) znamená pro americký nezávislý dokument zhruba to, co v esejistice Susan Sonntag: hlásí se k proudu prodemokraticky zaměřených filmařů, kteří se především pokoušejí pronikat pod povrch nejrůznějších ikon a falešných významů. Jonas Mekas, kultovní postava nezávislého filmu, pozdravil Jill Godmilow v roce 1969 jako největší nastupující talent moderního dokumentu.

Podstata věci

Farockiho film byl sugestivním popisem toho, co je, jak působí a jak se vyrábí napalm B. Bez patosu ukazoval, proč proti existenci tak strašné zbraně nelze nic podniknout. Jill Godmilow opakovala zdánlivě nezaujatě každý Farockiho záběr s jinými herci a do filmu tak vstoupila další rovina. Obraz byl stejný, ale znamenal něco jiného – už nešlo o válku ve Vietnamu, ale o přítomnost a o vztah Američanky k vlastní zemi. Nebylo to nic kritického v úzce politickém smyslu: film prostě odhaloval, jak se obyčejní lidé mohou podílet na špatných věcech jen proto, že „dobře dělají svou práci“ a nic víc je nezajímá. Samotný nápad přesně rekonstruovat už natočený film působí výstředně, když ho vyslovíme, ale Farockiho poučení je…