Mimochodem

K obzvláštním záludnostem komunistického katechismu patřívala otázka, jaký je podíl osobnosti na utváření dějin. Examinátoři se nespokojili s vyzdvižením historické role nositelů pokroku, mytickým Prometheem počínaje a reálně socialistickým Husákem konče, ale požadovali dialektický dodatek, že na žádné individualitě vlastně nezáleží. Prvořadé jsou zákony společenského vývoje. Napoleon či Hitler jim sloužili slepě, zatímco Marx a Lenin zasvěceně. „To chcete být jen hloupá pimprlata dějin? Kdo si pořádně osvojí marx-leninské učení, může fušovat i do režie,“ říkával nám na škole lektor nejvědečtějšího světového názoru. V časech, kdy svoboda znamenala víc než kdy jindy poznanou nutnost, ztělesňoval společenský vývoj vskutku bytostně. Původně to byl holič, který si nad lebkami zákazníků rád zapolitizoval, jenže v důsledku beatlemánie šedesátých let přišel o kšeft, a tak se nechal na prahu další dekády přeškolit na filozofa, aby na fakultě nahradil neprověřené intelektuály. Dlouho se zdálo, že teze, kterou nám vtloukal do hlav, platí. Představitelé režimu si dávali záležet na krajní neosobnosti, hovořili stejně frázovitým jazykem, vykonávali stejné rituály a nad svěřené role se navenek nikdo nevyvyšoval. Soudružská skromnost velela, aby člověk splynul s funkcí natolik, že nakonec bude viditelná pouze ona. Domluvenou hru pokazil až Gorbačov, o němž není dodnes tak docela jasné, zda uvědoměle ztělesnil poznanou nutnost, anebo se jen spletl. A jemu v patách začaly dějiny…