Cesta za osvícením - díl druhý

Pětatřicetiletá Olga cestuje vlakem se dvěma syny z Dněpropetrovsku, kde byli u babičky, domů do Čeljabinsku. „Dříve to bylo lepší, cestovala jsem bez kontrol,“ pronáší na ukrajinsko-ruské hranici. Stejně jako každý jiný při cestě napříč bývalým Sovětským svazem i ona s nelibostí pociťuje existenci nových hranic, které tu po roce 1993 vyrostly. Ukrajinská pohraniční policie má nové uniformy, chování se ale příliš neliší od starých časů. „Co peníze, máte?“ vyzvídá na Olze po dlouhém prohlížení pasu strážce pořádku. „Tři sta rublů,“ zní odpověď. „A dolary?“ vyptávají se dál Ukrajinci. „Taky tři sta dolarů,“ upřesňuje mladá žena. Kontrolor v široké čepici kývne hlavou a beze slova odchází. Až v další stanici nastupuje ruská policie - napřed muž se srpem a kladivem na čepici, vyslaný speciálně na kontrolu cizinců. „Znajetě po rusky? Učílis v škole,“ dodává s neochvějnou jistotou při pohledu na český pas. Pak už následuje běžná ruská prohlídka, nutno říct, že ve značně civilnějším podání než ukrajinská. Mladý muž a také mladá žena, žádný typ obtloustlé normalizační učitelky ruštiny nebo úřednice národního výboru, jaké člověk potkává za všemi přepážkami na Ukrajině. Konec kontroly dokonce provází úsměv a pozdrav na rozloučenou. Ještě v polovině devadesátých let byly zkušenosti s cestou napříč územím dříve známým po zkratkou SSSR poněkud jiné. Na některých hranicích, například mezi Ruskem a Kazachstánem, kudy musí projet každý, kdo směřuje do Střední Asie, často vůbec nebyly.…